Je sobota večer, čtu materiály do sociologie. V kamnech praská dřevo, na zemi u kamen se opaluje náš kocour ponořen do hlubokého spánku, z rádia mi hraje stanice Rock Antenne, a i přesto slyším z venku silné poryvy větru. Popíjím kakao a prokousávám se nějakou kapitolou o původu sociologie. V pátek jsem totiž zaznamenala jeden významný postřeh - měla bych se začít učit. Pohl se mnou na tolik, že jsem navštívila zpovědníka a řekla si, že pro teď bylo prokrastinace dost a že je na čase zvolit si jiné koníčky. A tak jsem odjela k taťkovi na víkend na chatu. Po dlouhé době, na celý víkend. Do klidu, bez internetu a mimo město. "Na poušť". Kde panuje pro tento víkend totální anarchie, bez pevného řádu. Ale kde i Bůh může promluvit do duše, která se zaposlouchá...

Po dnu pročítání pdf už jsem ale lehce demotivována a s mou vrtkavou koncentrací je fakt problém udržet pozornost na tak nudné kapitole jako je Karl Marx… Najednou v mně začíná rezonovat otázka, která ve mně probublávala na povrch už delší dobu. Proč jen, Bože, jsi tak skrytý? Tenhle dotaz mě někdy fakt trápí… Přestože vím, že Bůh je s námi stále, někdy mám pocit totální opuštěnosti. Pocit, že tu vlastně není a že je daleko… Od malička jsem  zbožňovala fantasy příběhy, a teď, když se staly svým způsobem skutečností, mi někdy přijde až neuvěřitelné, že ten odvěký boj dobra se zlem, o kterém se píše v tolika příbězích, je opravdu reálný... Je to paradox. Ano, vnímám Boha ve svém životě, ale i přesto, někdy se dívám na svět kolem sebe a přestože Boha často objevuju ve věcech a lidech kolem sebe, přijde mi bez Boha "hmatatelného" strašně prázdný. Takový - neúplný. Bůh mi chybí. Ráda bych se teď někoho zeptala, jestli taky někdy vnímá, že mu Bůh chybí, že mu schází. Opravdu by mě to zajímalo. Ale nikdo tu není. Je tu jen kocour, ležící u kamen, ve svém snovém světě a můj taťka, který v Boha nevěří, takže tenhle dotaz je tady zhola zbytečný…

Jak je krásné, když Vám někdo může poskytnout odpověď, která Vás utěší. Nedávno jsem navštívila zařízení s lidmi vážně nemocnými a jedna paní mi začala říkat: "No, udělala jsem v životě několik špatných věcí, ale proč jsem onemocněla? Je to Boží trest? Ano, udělala jsem špatné věci, ale také dobré…" Šlo vidět, že jí začínalo být do pláče a vnímala v tom nějakou křivdu. Jak jsem byla ráda, že jsem jí na to mohla říct: "Rozhodně to neberte jako Boží trest. Může to být příležitost, jak změnit úhel pohledu na život nebo jak v něm něco změnit, ale určitě to neberte jako Boží trest." Ona se mě zeptala: "A jak to víš?" Na to jsem pokrčila rameny a s úsměvem dodala: "Prostě… protože je dobrý. A nemůže Vám udělat nic špatného." S překvapeným pohledem se na mě podívala, s výrazem jakési úlevy, který vyloženě říkal: "Týjo, tak to mě nenapadlo…!" Neměla jsem, co víc jí na to říct. Jen to, že Bůh je dobrý. A že kdo hledá, nalezne. A nejspíš to stačilo… Druhý den mi řekla, že po našem rozhovoru si řekla, že hledat zkusí… Bůh je prostě dobrý, použije si i takhle stručné a neohrabané tvrzení o jeho dobrotě na to, aby mu člověk otevřel dveře… Aleluja!

Někdy jedu dopravou MHD, někdy jdu po ulici a pozoruju tváře lidí. Tváře bezdomovců, tváře lidí uspěchaných, tváře žen zakryté make-upem, tváře mužů ztvrdlé prací a životem. V duchu se jich ptám: Víte, že Bůh existuje? Víte, že mu na Vás záleží? Víte, že Vás miluje? Slyšeli jste vůbec někdy o Bohu? V pátek jsme potkala na ulici bezdomovce a působil zvláštně, že jsem nevěděla, jestli se na něj podívat, ale nakonec jsem to udělala, a tak jsme si vyměnili celkem nezvykle intenzivní pohled a on s takovým neskrývaným obdivem říká: "Máte krásnou barvu vlasů!" To mě fakt upřímně potěšilo, protože jsem čekala cokoliv horšího, a tak jsem mu se spokojeným úsměvem odpověděla, že děkuju. A on na to: "Mně neděkujte, poděkujte Bohu." Jak úžasní jsou lidé, kteří dokážou rozdávat, přestože sami nic nemají!

Chtěla bych vidět Boží tvář. Vidět Boha na živo. Jednou mě na Velehradě vyzpovídal jeden kněz, který mi zprostředkoval Boží přítomnost takovým způsobem, že jsem mu za to byla nesmírně vděčná a doposud jsem. Viděla jsem jeho tvář, ale už nikdy jsem se nedozvěděla jeho jméno… Přestože bych si ho tak přála znát! U Boha je to naopak - už známe jeho jméno, ale neznáme jeho tvář... Potřebuju ke komunikaci aspoň jednou za čas fyzický kontakt - vidět člověku do očí, vidět mimiku, gestiku, vidět a slyšet jeho smích… a tak mě celkem ničí, že s Bohem se na zemi toho zřejmě nedožiju… Je to takový "nekontaktní kontakt", a je těžké budovat vztah s někým, s kým nemáte šanci se nejbližších, dejme tomu, optimistických 60 let fyzicky setkat… "Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili" mě někdy přestává utěšovat, poněvadž učedníkům vážně závidím, že měli možnost zažít Krista "live". Teď si říkám - co bych za to dala, tam být a vidět to na vlastní oči... Po pravdě, pokud bych byla nějakou novozákonní postavou, tak bych byla určitě nevěřící Tomáš - dokud neuvidím, neuvěřím…  Na druhou stranu, kdybych žila v té době, těžko říct, jestli bych vůbec rozpoznala, že to je Mesiáš... Mmmm, Bůh skrytý… proč jen je tak skrytý? Je to fakt frustrující. A je to zvláštní. V knize Genesis se píše, že Adam po prvním hříchu se před Bohem skryl, protože zpozoroval, že je nahý a bál se.  A Bůh ho hledal, dokud ho nenašel. Ptal se, Adame, kde jsi? ...A teď? V našem světě, je Bůh tím, kdo je skrytý. A já se ptám, Bože, kde jsi? A hledám, a hledám.. a budu hledat, dokud jej nenaleznu… jednou… kéž by…

Nyní už chápu větu sv. Augustina: "Neklidná je naše duše, dokud nespočine v Pánu…" Ano, neklidná je moje duše, dokud nespatří Hospodina.