Začátek prázdnin už od gymplu zahajuji Dny lidí dobré vůle a taky Katolickou charismatickou konferencí. Ta mi tak přirostla k srdci, že každoročně lidem odpovídám na otázku, zda tam nějak dobrovolničím: "Ne, dobrovolničím na jiných akcích, sem si jezdím odpočinout a načerpat."

 

Na konferenci jsem vždycky dravě jela hlavně po přednáškách, ze kterých jsem si za ta léta mnoho odnesla a hodně mi pomohly, ale především po knihách, to už je taková tradiční nostalgie. Nakoupit si zásobičku na další rok, ať je co konzumovat. Letos se ale celou konferencí linula poměrně jiná nit priorit - setkání s přáteli a také vděčnost. Vděčnost za to, že ta konference vůbec může probíhat. Za to, že se nemusíme dusit rouškách a můžeme se všichni vidět face to face. A taky vděčnost za mé přátele, rodinu a dobré lidi, které okolo sebe mám. I to byla jedna ze zkušeností, kterou jsem si z konference hlavně odnesla - laskavost, pohostinnost a srdce dokořán. Stal se mi totiž takový fail ještě před příjezdem na konferenci - a sice, neměla jsem, kde se ubytovat. Měla jsem sice předdomluvené bydlení, ale to padlo, tak jsem na konferenci jela tak trochu homeless. Předběžně jsem měla domluvené ubytování na část konference u kamarádky, kterou jsem potkala právě na Dnech lidí dobré vůle (ano, opravdu fungují! :D). Další část konference jsem si rezervovala u jiných přátel. Ale jelikož by to bylo celkem complicated a nechtěla jsem je zbytečně zatěžovat, zkusila jsem ještě štěstí po příjezdu na registraci, jestli nezbylo nějaké volné místo v tělocvičně, kam bych se mohla vrtnout. Když jsem pak večer čekala na trolejbus, který měl jet k tělocvičně na Bigy, potkala jsem se s přáteli, co mají malého mrňouse a tak soucitně na mě hleděli, že jestli nemám kde být, tak že by mi poskytli ubytování na svém gauči. Ale pak jsem zase soucitně hleděla já na ně, že mají malé dítě, tak že je nechci obtěžovat svou maličkostí, ale že teda mnohokráte děkuji za nabídku. Ovšem během první noci ve smíšené tělocvičně jsem začala nostalgicky vzpomínat na onen gauč a vzala jsem v úvahu možnost, že přátele asi nakonec požádám o nocleh. A tak na druhý den povídám: "No, Františku, tak jsem v noci docela vzpomínala na ten váš gauč..." :D A František na to: "Hele Dáško, my nakonec budeme odjíždět na víkend pryč, tak bychom ti mohli ten byt půjčit.." Vážně, tak skvělé mám přátele. A to je věc, kterou si uvědomuji posledních několik let. Mám kolem sebe fakt skvělé lidi. Snažím se v životě rozhodovat vždy pokud možno pro tu nejlepší možnost a taky si vybírám lidi, které u sebe chci mít. Ti často uvažují dost podobně. A nabalují na sebe zase další parádní lidi. Občas si říkám, že to ani není možné, jak dobré lidi potkávám, a pak potkám zase někoho dalšího, kdo ještě posune můj úžas o level výš. Díky Bohu za to, není to samozřejmé.

Taky jsem si díky konferenci uvědomila, že už jsem dlouho nebyla na přímluvné modlitbě. A to tak dlouho, že už ani nevím, kdy to bylo naposled. Poslední roky jsem se totiž spíš věnovala modlitbě za druhé lidi, než že by se někdo modlil za mě, neboť je příliš mnoho lidí, kteří potřebují modlitbu a leží mi na srdci. Tak mi díky tomu došlo, že občas bych mohla někoho požádat i já o modlitbu. Sloužit ano, ale také si nechat prokázat službu. Na to je dobré nezapomínat. Nejedeme si v životě one man show. Každý z nás někdy potřebuje podržet.

Poslední poselství, které jsem si z konference odnesla, je to, že mnoho mých přátel nese v životě hrozné těžkosti, ale přesto bojují dál. Nezůstanou ležet v prachu na zemi jen proto, že je tam život srazil. Spolu s Bohem povstávají každý den k novému boji. Co ale pozoruji napříč spektrem těchto na první pohled tragických událostí je to, že Bůh ze všeho nakonec vytěží dobro a požehnání, když ho necháme. Už jsem viděla tolik zničených lidí, kteří prošli šílenými věcmi, které z lidského pohledu působily beznadějně, ale drželi se zuby nehty Boha a nezůstali napospas. On je našel i v té nejhorší temnotě (a někdy oni našli znovu jeho) a vytáhl je zpět na světlo, takže znovu zazářili v jeho světle. Způsobem, který člověk nikdy nepochopí, ale vidím, že tohle umí opravdu jen on - nikdy lidi neopouští. Je s nimi ve všem, co prožívají. Záleží na lidech, zda oni chtějí být s ním a nepouštět se ho za žádnou cenu, děj se co děj. V tom je velká naděje. Každé zlo bude mít svůj konec, je časově ohraničené. Nic po něm nezbude, protože nemá charakter věčnosti. Věčnost dobra bude ale zářit napořád.

 

One grateful song below: