Původně jsem to chtěla sepsat hned po návratu z UNITEDU, jenže, u mě klasicky, jsem to odložila, pak si to rozmyslela a nakonec došla k závěru - "koho to tak zajímá"... Ale, včera jsem byla na mši a čtení mě docela nabuřilo, poněvadž mi připomnělo přesně tuto situaci. A tak, jak už to tak bývá, při Božích slovech z Lukáškova evangelia mi zatrnulo:

 „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele..."

A tak jsem usoudila, že některé myšlenky či nápady mohou být sice bezvýznamně nárazové, ale pokud se ta myšlenka víckrát vrací...

Áno, byla jsem překvapivě na UNITEDU. Poprvé. Minulý rok jsem se tam nedostala, tak letos jsem si to chtěla vynahradit. A taky jsem tam jela tak trochu z recese... vlastně trochu dost. Nicméně asi tak k večeru bylo číše tak akorát dost - všude samý člověk, v kulturáku stísněný prostor, chtěla jsem trochu klidu a už jsem chytala mírně asociální náladičku, tak jsem se pro jistotu uchýlila ven před kulturák, kde bylo pár laveček před plátnem, na kterém se stejně přenášel program, akorát to mělo 2 výhody - čerstvý vzduch a málo lidí. :) Kecla jsem teda na lavku, vdechla a vydechla chladný vzdoušek - parádička. Jenže netrvalo dlouho, s mým mimořádným talentem naprosto záhadným způsobem přitahovat všechny pochybné existence v okruhu 50m, a napravo za mnou se ozval dotaz: "Slečno, můžeme si přisednout?" Podvědomně jsem tušila, že MY značí nějakou rozsáhlejší skupinku, tak jsem se s jistou rezignací ohlídla a opravdu - 2 připití páni a malý kouzelný asi 6 letý šprček. Nadechla jsem se znovu, více z hluboka a pravila: "Joo, jasně!" a pro jistotu se šoupla na samý kraj lavky. Moc to nevypadalo, ale pán na lavičku trefil, vedle něho klučina a pak ten další pán.

"Podívej se na ně! Ovečky! To je ...vymývání... mozků...."
Áha, paráda - můj sluch šel do offline.
"...že, slečno?" eeem, cože? Obrátil se na mě se zvědavým pohledem. Asi čekal, že mu něco z těch výblitků odsouhlasím, ale to se nestalo a já se otočila bez komentáře zpátky, s úmyslem dál sledovat program a nasadit tvrdý ignor.
"...che, ani člověka vedle sebe nevnímají, jak vymytí..." Tak to ne kámo! Tohle jsem nechtěla... a popravdě se mě to docela dotklo, protože to tak fakt vypadalo. Lidi kolem na něj opravdu kašlali. Křesťani. Začala jsem poslouchat. Ale jeho.
"...jim řekneš vyčůrej se, oni se vyčůrají, řekneš jim skoč z paneláku a oni skočí! Hehe... ovečky! Výplach to je, tomu nikdy nevěř!" Pumpoval tam, jak jsem se později dověděla, do svého synka.
Tak dost. Tohle už bylo moc. Asi protože jsem byla docela v náladě na výměnu názorů a taky proto, že to byl druhý fakt, který se mě dotkl, poněvadž to nebyla pravda, zahájila jsem protiútok prostým selským dotazem: "Opravdu si myslíte, že by byl někdo tak blbý, když mu někdo řekne, aby někam skočil, že by to udělal??" To mi hlava nebrala. Já jsem se teda za ovcu ve stádě nepovažovala. Možná taky proto jsem jako jediný magor seděla v chladu venku a nestepovala s ostatníma v narvaném přetepleném kulturáku. Každopádně kdybych k tomu neměla praktický důvod, ani bych se nenamáhala s křesťanstvím, vůbec s cestováním na kteroukoliv křesťanskou akci a čas s penězi využila líp.

A tak započala debata, mimochodem velmi zajímavá... Naší debaty si všiml kupodivu i 1 z organizátorů a sedl si mezi mě a pána, uf. Dozvěděli jsme se, že všchni 3 jsou Jiříci. Ale to jenom tak pro zajímavost... :D

Z Jiříka postupně vylezlo, mezi mnoha nadávkami, jak na mě, na organizátora, na křesťany a prakticky na celý svět, že matka jeho synka se dala čerstvě ke křesťanství a údajně odjela na Ukrajinu. Proč, to mi neřekl, říkal, že ho nezajímá, co tam dělá - no dovtípila jsem se, že nejspíš na misie? Jenže Jiřík jí to zazlíval, začal mi vykládat, že 'synka opustila, aby jela kdesi na Ukrajinu, kde ju može sejmout nějaká kulka, při dnešní ukrajinské situaci... co si pak malý Jiřík počne, když mu tam zastřelí matku, to ju nezajímá, hlavně že opustila svoje dítě a jela spasit cizí...' (parafráze).

Jo a páni, to se stal div. Čím víc jsem ho poslouchala, čím dýl jsem ho sledovala, zjistila jsem, že ho naprosto chápu a být na jeho místě, viděla bych to uplně stejně. Smutné. Mě ho bylo líto. Zajímavé bylo i to, že přestože měl vypité, sídlil v něm bystrý duch. Mimořádně zajímavý úkaz. Pan Jiří měl docela velký smysl pro správnost. Ptal se mě: "Přijde vám to normální, opustit dítě a jet na Ukrajinu? Udělala byste to?" Pochopitelně, že mi to nepřišlo normální a taky jsem mu to řekla - pokud má člověk rodinu, primárně se má věnovat jí. Logika. Došlo mi, že přestože mi nadával, mě to bylo fuk, zajímalo mě jenom, proč je na nás tak nakrklý. Já se na něho nedokázala naštvat a ještě mu chvílama v duchu fandila. Divné, co? Pak mi došla další věc - všeho moc škodí. Jako je fajn se obrátit, snažit se být lepší, ale né nechat si zatemnit mozek až skoro fanatickým nadšením, které přebije lidské principy. To je spíš tragické obrácení, které jak jsem prakticky viděla, napáchalo zjevné vedlejší škody.

Teď budu asi trochu hnusná, ale.. podívala jsem se zpět na plátno. Zrovna tam někdo přednášel. Záběr na publikum - a opravdu: jak ovce, nahřadované. Křesťani. Nepřítomný pohled. Křesťani. VIP si sedí v kulturáku. Křesťani. Když někdo začne šplíchat na křesťanství, záhadně ohluchnou. Křesťani. Hmmm. Z tohohle pohledu to fakt nevypadalo, že bych se s chutí hrnula do křesťanství. A říkala jsem si - jo, ještě že sedím venku. Všichni by měli sedět venku. A případnými podobnými rozhovory obohatit sebe i nevěřící.

Chci tím říct - mluvme spolu. I když se nám do konfliktů většinou nechce. (Komu by se chtělo?) Snažme se překonat odpor. Ať je to opilec, bezdomovec nebo známý. Může nám to hodně dát.

P.S: kdo dočetl až sem, je jistě dost svatý na to, aby ho nezabila případná i jenom střelná modlitba za tyto 3 Jiříky. Přála bych jim potkat křesťany, kteří ví, proč věří a taky tím žijí. Díky moc. :)