„Smrt – jediná jistota, kterou v životě máme.“

 

To už jste někdy slyšeli, že? Já taky. A pokaždé, když to někdo řekne, pokyvujeme uznale hlavou – jojo, dobře to řekl/a. A mentalita smrti jede – má totiž zelenou. Fakt mega nadějná perspektiva života.

 

Dneska jsem tak nad tím přemýšlela a říkám si – proč kýváme na něco, co nedává smysl?

Smrt není jedinou jistotou. A obzvlášť ne v životě. Kde je totiž život, tam není smrt, a kde je smrt, tam již vyprchal život (a teď pomiňme, zda si člověk/duše ne/uvědomuje svoji vlastní smrt…) Navíc, jistota je o tom, že se máte o co opřít. A jak se chcete opřít o smrt?

 

Ne! Jedinou jistotou, kterou v životě máme, není smrt, ale Bůh. Jen o něj se lze s jistotou opřít. On má moc nad smrtí! Každý člověk má možnost se během svého života s Bohem setkat – záleží jen na něm, zda chce nebo ne. Pokud vyznáváme mentalitu smrti, přivedeme k smrti všechny naše životní příležitosti. Pokud vyznáváme mentalitu života, pak může být vzkříšeno vše, co v našem životě již dávno zahynulo. Jednou, dvakrát, stokrát, tisíckrát! Tolikrát, kolikrát o to požádáme - a dá-li Bůh. Vše je v Jeho rukou. V každém okamžiku našich životních smrtí máme vzývat Boha, aby je vzkřísil k novému životu. Jakým způsobem uvažujeme, tím se postupně stáváme. I věda již potvrzuje to, co duchovní svět dávno intuitivně tuší – že negativitou/pozitivitou de/formujeme svůj mozek. Buď tedy můžeme zaklínat svou mysl mentalitou smrti, nebo jí žehnat mentalitou života. Být duchovní zombies, nebo lidmi kráčejícími v síle toho, který je Živý.

 

Zahoďme mentalitu smrti a žijme mentalitu života, Boha živého! Protože kde působí Bůh, který oživuje a křísí zahynulé, tam není ani ta smrt jistá.