Včera jsem si uvědomila jednu věc. Když v životě nastane nějaká těžká situace, jejíž smysl nám zcela uniká, člověk (obzvlášť dnešní doby) má tendenci se rozčilovat nad tím, co se to jako děje. Něco nevyjde, jak jsme si představovali a jsme z toho dost nesví. Jenže lidé starozákonní doby, zdá se, žili zcela jinou mentalitou, která pro mě osobně byla často dost nepochopitelná. Člověk v určitých událostech Starého Zákona prožíval mnohdy opravdu drastické utrpení. A přesto jsou v Bibli záznamy o tom, jak člověk v těchto tězkých situacích Boha chválí. Člověk by si pomyslel, že buď už jim úplně hráblo anebo to museli být masochosti. Přece jak může někdo v evidentně objektivním příkoří Boha vychvalovat? Za co jako? To člověk dnešní moderní doby by si s tím "věděl rady" a hned by to Bohu pěkně vytmavil, to by bylo - "co to má zase být? Proč já? Proč ne on? Proč znovu? Proč teď? Seš vůbec normální Bože?" Atd.. Holt nejsme zvyklí na to, nemít něco ve svých rukou. Starozákonní člověk ovšem nebyl žádný blbec, jak by se mohlo zdát, ani člověk, kterému už utrpením hrabalo, tak si začal prozpěvovat chvály, aby se mu trochu ulevilo. A už vůbec to nebyl žádný masochista, jak by se mohlo zdát. Starozákonní člověk chápal Boží srdce a musel si uvědomovat, že trpí-li on, trpí spolu s ním i Bůh. Nebyl posedlý kontrolou všeho kolem sebe, ale důvěřoval Bohu a jeho způsobům, protože věděl, že nevidí a ani nemůže vidět všechno a všemu porozumět. Takže když něco nešlo podle plánu a neměl to ve svých rukou, zažíval jistotu i ve své mnohdy velké nejistotě. A tak mi došlo, že když něco nemám ve svých rukou, je to pro mě vlastně to nejlepší, co se může stát. Protože mé ruce jsou proti Božím úplně marné a v jeho rukách je vše v těch nejlepších rukách. Tedy, když něco nedržím ve svých rukách, je jediná věc, kterou si můžu být naprosto jistá - a sice, když ji nedržím v rukách já, musí ji mít nutně v rukách Bůh. A to přece je důvod k radosti!! Přímo neskutečný!! Protože už se nic nemůže podělat!! Protože pak člověk pochopí, že ty největší životní sajrajty jsou pro nás vlastně opravdu největším požehnáním - a to ne z nějakého zvráceného principu vivisekce, ale z důvodu Boží milosti a péče, která s námi zůstává stále i v tom nejhorším utrpení a nikdy nás v něm nenechává na pospas. Často má člověk pocit, že Bůh s ním není a že je daleko, ale ten dojem má proto, protože se snaží v životě všechno řídit sám a vše kontrolovat. Vždyť všichni máme tak radi ty jistoty, že. Proto v těchto momentech, které nás rozhodí, vykolejí, odzbrojí a úplně nám třeba vezmou vítr z plachet, můžeme pochopit, že Bůh s námi není jen ve chvílích totálních tragédií, kdy o vše přijdeme a pak ho teda konečně začneme vnímat, protože to evidentně nejde po našem - ale že je s námi neustále. Je to čas Boží milosti, protože můžeme zažít, že Bůh je vždy blízko. V radosti i utrpení. V hojnosti i nedostatku. Ve zdraví i v nemoci... Vždyť si každého z nás zamiloval.