„...kdo chce, ať zdarma nabere vodu života“! Zjevení 22,17
Zdarma? Díky, nechci. Zvlášťní reakce, ne? Přece jak je něco zadarmo, lidi by se ušlapali, aby to získali. Ovšem, jak se to týká Boha, to je najednou ticho po pěšině. A až člověk vystřílí všechny možnosti, tak se třeba po letech konečně ozve (ne)skromné - tak mohu si teda nabrat? Jak z Cimrmanovského - "já bych si s dovolením také vzal." Jenomže Boží velkorysost jde ještě trochu za a místo co by v Písmu stálo "kdo chce, ať přijde, slušně se zeptá a nabere zadarmo", je tam jen prosté "kdo chce, ať nabere". Tedy Hospodin jakoby se ani nechtěl zdržovat nějakým zbytečným ptaním, vždyť co je Jeho, je i naše. "Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte." Matouš 6,8. Jediné tedy, co se po nás žádá, je CHTÍT a taky hejbnout zadkem a NABRAT. Je to fascinující, ale i tyto dvě prosté věci mohou být problém.

Člověk by řekl, že když je něco zadara, lidi se o to poškubou. Alespoň to tak bývá, co se materiálních věcí týče. Lidi jsou schopni prosedět hodiny, třeba i v mrazu, před obchoďákem, než se otevře, aby si koupili slevněnou pračku, varnou konvici, postel a jiné. Ale prosedět třeba nějaký čas, byť v chladném, kostele a žádat dary zdarma dané už se málokomu chce. Když jsem před lety šla nakoupit na jednu akci jídlo do Kaufu, poznamenalo mě to na léta dopředu. Jeli jsme tam totiž ve čtvrtek, kdy byly masivní slevy a důchodci z širého okolí se tam nahrnuli (nic proti důchodcům) a já téměř chytla davovou psychózu, neboť třeba zelenina, která se před chvílí dosypala, zmizela do 10 minut, jak kdyby se na ni vyrhly sarančata (opět nic proti důchodcům, ale fakt to tak vypadalo.) Od té doby nejezdím do Kauflandu. Ve čtvrtek. Ani nikdy jindy.

Co se týče toho "chtění", to je také často žalostná kapitola. Obzvlášť hezky jsem to viděla třeba na biřmovancích, když jsme pro ně připravovali program. Svoji skupinku obvykle ráda zahajuju radostným sdělením, že biřmování není povinné, a proto, pokud nechtějí, opravdu ho nemusí absolvovat. Přijde mi to docela podstatná zpráva a je škoda ji vynechat, už jen z důvodu toho, že ty někdy šokované a úlevné výrazy jsou fakt k nezaplacení.

Když jsme měli biřmování u nás na gymplu, většina mých spolužáků se na přípravu přihlásila. Já jsem sice chtěla, ale připadala jsem si, že mezi těma všema ctnostnýma lidma tam nemám co dělat. Nemám ráda pokrytectví a tehdy jsem si říkala - tyjo, na co si to chceš hrát? Ty a biřmování? Haha, dobrý vtip. Kdybych si tam stoupla, musela bych se smát sama sobě. Málokdy jsem zažila takové sebeuvědomění nehodnosti. Ale já jsem chtěla, a to bylo mnohem víc než nehodnost, nepřipravenost, duchovní zaostalost atd.. A tak jsem se pár minut před koncem přihlašování rozběhla za otcem Pavlem s přihláškou, a s vědomím, že sice nemám nejlepší výchozí podmínky, ale kdy je taky mít budu? Já jsem chtěla, a věřila jsem, že Hospodinova milost je větší než má neschonost. Je to teď nebo nikdy. Buď o něco stojím, nebo ne. Pokud ne, tak proč si hrát na to, že jo? Na co je dávat dárek někomu, kdo o něho nestojí? V lidském případě k ničemu, ale Bůh je tak velký, že je schopný použít k dobrému i lidský nezájmem o jeho dary. S tím zájmem je to lepší, pochopitelně. Proto mám také ráda práci s biřmovanci, protože bych jim přála, aby si uvědomovali hodnotu toho, k čemu přistupují. 

A pak je tady ten aktivní krok - NABRAT vodu života. Můžeme čerpat a zadarmo. A pořád. Tak nač se omezovat? Jediný, kdo nám v tom brání, jsme my sami.