Dnes jsem zažila naprosto úžasné setkání! Mám z toho takovou radost, že se o to musím podělit! Jela jsem na otočku domů kvůli volbám a pak jsem vyrazila k taťkovi na chatu a na zastávce jsem potkala bývalého spolužáka, kterého jsem neviděla od základní školy. Mamka mi před nějakou dobou nadšeně vyprávěla, že ho nedávno potkala a že to bylo moc hezké setkání. Potěšilo mě to, byla jsem ráda, že o něm slyším dobré zprávy a říkala jsem si, že zrovna jeho bych po těch letech viděla fakt ráda, jak se mu daří a mrzelo mě, že jsem ho nepotkala taky. Nejvíc je na tom super to, že kdybych nebyla Dáška, tak bychom se ani nepotkali. Ale díky mé vrozené fatální časové dezorganizaci a zmatečnosti jsem si na zastávce uvědomila, že jak jsem si doma měnila věci v tašce, nechala jsem doma tričko, které potřebuju do divadla, takže jsem se pro něj vrátila a že pojedu teda dalším spojem. A jak tak stojím na zastávce, ozve se tázavé "Dášooo?" Ohromená úžasem a radostným překvapením ze mě vypadlo: "Týjo, tak to je husté! Nedávno mi mamka říkala, že jste se potkali... překvapilo mě právě, že si ju ještě vůbec pamatuješ.." A on že: "No, tak tys byla taková nezapomenutelná.." Vybuchla jsem smíchem a říkám: "No, však ty taky.. myslím, že my oba jsme byli celkem nezapomenutelní.. a dost lidí si to asi pamatuje.."

Ne že bych si to o sobě sama myslela, ale to mamka mi často říká, že potkala tam toho a toho a že mě pozdravuje.. Nuž, s tímto spolužákem jsme měli něco jako nepsanou dohodu, jakýsi pakt o vzájemném neútočení nebo nějaký druh "kartelu", sama nevím, jak to nazvat. Bylo to zvláštní, protože oba jsme byli hrozní bitkaři. On byl asi nejproblémovější kluk ze všech a já zas ze všech nejvíc problémová holka. Zvláštní bylo, že jsme se rvali snad s každým, ale spolu ne. (1) Ani jsme se nijak navzájem neuráželi, pokud vím, ačkoliv s ostatními jsme se uráželi pořád. On respektoval mě a já zase jeho. Byli jsme si prostě nějak vzájemně nakloněni, i když přátelé v pravém slova smyslu jsme asi nikdy nebyli. Nezvládali jsme tehdy prostě sami sebe, holt puberta je tvrdá. Bojovali jsme se sebou samými, i s celým okolním světem. Možná i proto jsme pro sebe měli jakýsi druh vzájemného pochopení. Byli jsme jiní. Nechtěli jsme zapadnout. A viděli jsme v sobě něco, co nikdo jiný neviděl. Vždycky jsem mu fandila. Působil sice hodně rozruchu, ale měl dobré srdce. Viděla jsem to v něm už tehdy, že má potenciál. A ten potenciál se naštěstí neztratil.

Bavili jsme se tak o životě, co nového.. on mi povídal, že šel po základce na školu, ale nedodělal ji, protože měl nějaké problémy, které nebudu uvádět, snad jen tolik, že když mi to řekl, pohasl mi úsměv a se soucitem jsem jen hlesla: "Tyjo, fakt? Neee.. To je hrozné.." On jen přikývl. Ale když jsem se tak na něj dívala, jak se culí tím svým typickým úsměvem jako kdysi dávno, usmála jsem se na něj, protože jsem v něm uviděla tu jiskru života, že zůstal navzdory všemu sám sebou, nezlomný a že je na dobré cestě, a tak jsem mu jen řekla - hlavně, že už to má za sebou.. Pak jsme se bavili o mládeži celkově, říkala jsem mu, že poslední dobou narážím na dost mladých lidí, kteří už nechtějí žít. Nikdo je totiž neposlouchá. Rodinu nezajímají. Nemají opravdové přátele. A že jsem si ověřila, že když nastane problém, kdy jde o zdraví, až život a potřebují pomoc zvenčí, instituce (jako třeba škola), které by aspoň za ně měly vzít zodpovědnost, od toho dávají paradoxně ruce pryč. A pěkně mě to irituje. Je to zvláštní. Zdá se, že jediný, komu není jedno, co se děje s mými přáteli, jsem ve výsledku já. Je to taky vlastně trochu komické, protože zodpovědnost je vlastnost, se kterou se zrovna nemám jak chlubit, protože ji jednoduše nemám, ale je pravda, že když jde do tuhého, jsem schopná ji v praxi odněkud vypotit, narozdíl od těch, kterých by to měla být povinnost vyplývající z jejich funkce. A takže když odmítají zasáhnout, já se nebudu dívat na to, jak se mí přátelé hroutí. Říkala jsem mu, že mě strašně mrzí, když vidím, jak jsou mnohdy mladí ztracení a že snad poslední dobou nedělám asi ani nic jiného, než že lidi uklidňuju, že alespoň mně na nich opravdu záleží. A že mega fandím mladým lidem, aby to s životem nevzdávali a že i když se třeba v životě hodně věcí podělá, vždycky existuje nějaké východisko, než to tady jednoduše zabalit.

Život je hodný boje. Mělo by se o něj zápasit. Je to směnná hodnota. Buď ho nějak přežijeme, necháme ho ležet ladem a dál se nebudeme starat, anebo ho mnohonásobně proměníme a obohatíme tak sebe i druhé. Jak zaznělo ve filmu Revenant:
"Dokud dýchám, žiju. A dokud žiju, bojuju."

A tak jsem ho na závěr povzbudila, ať bojuje dál. Mám z toho setkání nesmírnou radost. Z toho, že se má lépe a z toho, že je na dobré cestě. Vím to. Protože vím, že nalezl Krista. Nebo spíš Kristus nalezl jeho. Bavili jsme se i o volbách a říkal mi, že volil KDU. A i když lidi nemám ve zvyku vizuálně zkoumat, nešlo si nevšimnout, že má na sobě křížek. A tak vím, že je v dobrých rukou. Hospodin za něj bojuje a bude bojovat, a už ho nepustí ze svých rukou. Kéž se on nepustí těch Jeho.


(1) - Když nad tím tak přemýšlím, tak jednou jsme se vlastně kvůli něčemu chytli. Ale to bylo pouze jednou, narozdíl od nespočtu nekonečných bitek s ostatními. Navíc to byl celkem rychlý a čistý střet. Víckrát už se neopakoval. Vím jen, že jsem za to sklidila tehdy obdiv všech zúčastněných, protože s ním se nikdo nechtěl dostat do křížku. Byl totiž dost náladový a nevypočitatelný - stejně jako já. :D