Otče, zhřešila jsem. Proti Bohu, proti bližnímu... a především, proti lásce...
(...)
Jdi, a už nehřeš.

Život přináší různé bolesti. Větší i menší. Co je však zjevné nade vše - nikomu není příjemné bolest prožívat. A ještě těžší je naučit se ji s trpělivostí nám tak nevlastní nést. Je zajímavé, že když se nám něco přihodí (něco se nás dotkne, zraní nás), máme tendenci to tak nějak "ucpávat". Snažíme se přesvědčit sami sebe, že tohle se nestalo, stalo se to jinak nebo nejlíp, že se nás to vůbec nedotklo. A uhýbáme před svou vlastní bolestí. Snažíme se o úhybné manévry tak dlouho, až si sami ublížíme ještě víc.

Na květnou neděli jeden kněz doporučoval, ať si během těchto dní Svatého týdne dopřejeme čas na pláč. Ať nebráníme slzám, máme-li proč plakat - vždyť v kterou jinou roční dobu je pro to vhodnější doba než právě teď? A i když upřímně pláč nesnáším, vzala jsem si jeho radu k srdci.

Sled událostí posledních dnů byl na mě až příliš dramatický na to, aby mě nechal chladnou. Mnoho se měnilo, připadalo mi, že už ničemu nerozumím. V jednu chvíli už toho bylo opravdu moc. Jedna událost mi tak nějak "protla srdce", kdy jsem měla pocit, jako by se mi z něj řinuly litry krve nezastavitelným proudem. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to nemám jak zastavit. A že je potřeba, aby se ta "krev" vyřinula ven. A tak jsem si řekla - co už, nech to téct. I když jsem si nebyla jistá, jestli mám na to unést takový emoční nápor, nějak jsem tušila, že přesně tohle je potřeba. Dřív jsem si myslela, že bolest je třeba pohltit - pohlť bolest nebo ona pohltí tebe. Ale tehdy jsem si uvědomila, že s bolestí je to jako s láskou. Jedině jak se jí necháme pohltit, můžeme dojít uzdravení. Bolest, která není očištěna krví a vodou (slzami), nemůže přinést takový užitek, jaký by mohla, kdybychom ji nechali jen tak "řinout" z hlubin našeho nitra.

Po pár překvapivých životních zvratech jsem si totiž uvědomila jeden svůj hluboký omyl a přehodnotila jsem náhled na sebe i na druhého. Když jsem se ten den večer blížila ke kapli, srdce i nohy mi těžkly v tragédii nad sebou sama, až jsem zmožena vlastní bídou klesla v kapli na zem a hořce zaplakala. Můj předchozí duchovní doprovázející mi kdysi řekl, když jsem podobně hořce zaplakala u svátosti smíření: "Slzy lítosti jsou takovým novým křtem." Vybavily se mi také slova jedné postní písně:

"Když trpíš a bolest je tak velká,
že těžko se ti mluví, nic není k pochopení.
Pak vzpomeň, jak mnoho trpěl za nás,
vzpomeň na Kristovu oběť, vloženou na oltář.

Tu jeho i naši oběť
svět nikdy nepochopí.
Je příliš velká k pochopení,
bolest daná jemu z lásky jen.

Ty můžeš vykonat tolik věcí,
nabídnout všechno, co máš, celé své bohatství.
Silnější však ostatních volání
je hlast tvojí bolesti, Otec ji vyslyší."

Připadala jsem si opravdu hrozně. Snad ještě hůř než marnotratný syn. Ze srdce mi tekla všechna bolest, z očí se řinuly slzy a já jen prosila, aby se ty slzy lítosti staly pro toho druhého alespoň požehnáním, protože víc udělat momentálně stejně nemůžu. Hlavou mi běžely myšlenky - ty jsi tak strašně blbá, že to ani není možné... Ale vzpomněla jsem si na velikonoční přání mého duchovního doprovázejícícho: "Nepochybuj a věř!" a pak se mi vybavila slova: "Jdi, a už nehřeš."

A tak jsem zdvihla hlavu, utřela slzy, vysmrkala se a řekla si: Dost. Ano, podělala jsem toho hodně. Ale já podělávám věci co chvíli, takže to není nic nového. A za další, žádný můj prohřešek není větší než Jeho milost. Nic mě nemůže odloučit od lásky Kristovy. Bůh mě má pevně ve svých rukou a už mě nikdy nechce pustit. S ním se i ta největší tragédie může změnit v nevídané požehnání. Pro mě i pro druhého.

Čtu teď knihu, kterou jsem si dle mého mínění měla přečíst už dávno, uštětřila bych si dost problémů - "Kňazstvo ženy, Kňazstvo srdca". Dnes jsem v ní četla tuto pasáž:

"Právě vtedy, keď sa nás zmocňuje malomyseľnosť, máme sa hneď postaviť pred Boží zrak, a nie oddávať sa jalovému meditovaniu nad svojou neschopnosťou.

Jeho pohľad nás pozdvihne, pretože Boh i naďalej vkladá do nás dôveru, vieru a nádej, miluje nás aj v tom okamihu, keď sa považujeme za nehodných.

Svätý Ján nám hovorí: My milujeme, pretože on prvý miloval nás. (1 Jan 4, 19). Môžeme povedať, že v Boha veríme, pretože on v nás veril prvý, dúfame v neho, pretože on v nás dúfal prvý." (Kňazstvo ženy, Kňazstvo srdca - Jo Croissant, str. 53)

Na velkopátečních obřadech jsem se moc nesoustředila, protože jsem vstřebávala uplynulé události, ale silně ve mně zarezonoval úryvek o probodení Kristova boku kopím, a to v jiném rozměru než kdy dřív. Uvědomila jsem si, že i my musíme někdy "prolít krev" a "vodu" (slzy), abychom skrze toto utrpení přinášeli požehnání, které promění nás i druhé. Kristus se bolesti nebránil a přinesl spásu a požehnání celému lidstvu. I my, pokud budeme ochotni "trpět", může se skrze nás mnohé "proměnit".

Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle srdce svého!

"ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.
Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2 Kor 12, 9-10)

 Na závěr připojuji odkaz na nádhernou modlitbu v písni You say od Lauren Daigle

https://www.youtube.com/watch?v=oZvKJl1kK8g:

"I keep fighting voices in my mind that say I'm not enough
(Pořád bojuju s hlasy v mé mysli, které říkají, že za nic nestojím)
Every single lie that tells me I will never measure up
(Každá další lež mi říká, že se nikdy nezměním)
Am I more than just the sum of every high and every low
(Jsem víc než jen souhrn všech výšin a hlubin)
Remind me once again just who I am because I need to know
(Připomeň mi znovu, kdo jsem, protože to potřebuji vědět)

You say I am loved when I can't feel a thing
(Říkáš, že jsem milovaná, i když necítím nic)
You say I am strong when I think I am week
(Říkáš, že jsem silná, i když si myslím, že jsem slabá)
And you say I am held when I am falling short
(a říkáš, že mě držíš, i když se cítím tak malá)
And when I don't belong, Lord you say I am yours
(a když si připadám, že nikam nepatřím, Pane, ty říkáš, že jsem Tvá)
And I believe, yes I believe what you say of me
(a já věřím, ano věřím tomu, co o mně říkáš)
Oh I believe
(Věřím)

The only thing that matters now is everything you say of me
(Jediná věc, na které teď záleží, je vše, co o mně říkáš,)
Cuz in you I find my worth in you I find my identity
(protože v Tobě nacházím svou cenu, v Tobě nacházím svou identitu)

Taking all I have now I'm laying at your feet
(Vezmi si vše, co mám, teď ležím u Tvých nohou)
Cuz you have every failure, God, and you have every victory
(protože Tobě patří každé mé selhání, Bože, a máš i každé mé vítězství)"

Amen.