Většinu života člověk prožívá v režimu toho, že pořád něco rádoby "musí". Musí abslovovat základní školu, nejlépe i střední školu, úplně nejlépe i vysokou školu. Musí si někoho najít, musí si nějakou práci rychle najít. Nejlíp co nejrychleji a tak, aby to nezpůsobilo moc vzruchu, protože přece tak je to správně a tak se to přece dělá. Všichni to tak dělají. Skoro.

Poslední dobou objevuju pro mě dosud neznámou mentalitu toho, že vlastně nemusím. Dala jsem se po delší době pro mě tak trochu nečekaně opět na školu života s podtitulem "improvizace s Hospodinem" a v mnohých směrech je to opravdu pecka. Svým způsobem zbožňuju tyto "neplánované" životní změny, i když jsou náročné, vzhledem k tomu, že nic nejde podle plánu :D - ale přináší hodně potenciálu, který může náš život dost obohatit. A tak se učím z praxe s Hospodinem, jako vždycky. Jeho škola života je totiž až překvapivě laskavá a plná překvapivých poznatků. Jako třeba:

- nemusíš se upracovat k smrti
- nemusíš studovat k úplnému vyčerpání
- nemusíš všechny zachraňovat
- nemusíš se stresovat, zítřek má dost vlastních starostí
- nemusíš si vyčítat, že jsi tamto neudělala - děláš, co můžeš a nemusíš dělat všechno
- nemusíš zachraňovat všechny vztahy za každou cenu.. atd.

V únoru jsem započala obnovu v Duchu Svatém dle Sieverse pro pobiřmované a ty správně katolické, yeah. Už jednou jsem ji před lety absolvovala, ale v závěru přípravy jsem se dostala do takové krize, že jsem nebyla schopná se otevřít působení DS a dost mě to mrzelo. Letos to můžu zaklepat, přišlo to o něco dřív, krize přišla již v půlce. Tento seminář mi dává fakt zabrat. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem si říkala, že si fakt nejsem jistá, jestli ho vůbec budu dodělávat, protože už je toho prostě nějak moc. V neděli jsme měli na programu přímluvnou modlitbu v rámci adorace a chytla jsem takovou skepsi, že jsem si říkala, že na tu přímluvnou modlitbu ani nebudu chodit, na co taky, že jo. Ale pak jsem si řekla, že možná právě proto bych tam jít měla. A zaznělo na ní něco, co jsem opravdu potřebovala slyšet - "Nemusíš to všechno nést sama".

Ano, to je něco, co praktikuju celý život a nějak si nejsem schopná zvyknout na to, že bych opravdu nemusela. Protože prostě nic se samo neudělá. Žijeme ve světě "help yourself" a "Pán Bůh ti pomůže" již je jakousi nostalgickou frází, které už skoro nikdo nevěří. Protože jsme na to přece ve výsledku stejně sami. Nebo ne?

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek ze střední, kdy jsme měli víkendovku a náš tehdejší bratr jáhen a můj největší životní vzor (dnes již úžasný kněz), který se věnoval především prvním ročníkům, tam byl s námi tehdy taky. Byl sníh, šli jsme se projít ven přes podzámeckou zahradu a když jsme se vraceli, on se proaktivně chopil smetáku a všem, kteří procházeli zpět do budovy, opucovával zasněžené boty. Tehdy mě to příšerně vytočilo. Říkala jsem si - tak to fakt ne! ON mi teda rozhodně boty čistit nebude! Sounds familiar, story "Pane, Ty mi nohy mít nebudeš!" v bledě modrém. Takové ponížení! To nemůžu dopustit, říkala jsem si.. a chtěla jsem mu sméták vzít z ruky, abych si boty ometla sama, protože mi přece není 5 a zvládnu to sama. Ale on se svou klasickou tvrdohlavostí mi to nedovolil a řekl mi, ať nastavím boty, neremcám a nechám si je hezky opucovat, že to udělá rád. Zkousla jsem rty a řekla jsem si - fajn, pokusím se nevybouchnout, ale nezaručuju, že to úplně vyjde. Tak jsem tam stála a musela nějak přežít ten, tehdy pro mě opravdu potupný okamžik, kdy mi člověk, kterého doteď nesmírně obdivuju, čistil moje špinavé boty. Fuuuha. Ale protože ho mám fakt ráda, řekla jsem si, že kvůli němu to tedy přetrpím a pokusím se ještě tvářit, jakože mě to teda jako fakt potěšilo, když ho to tak baví.

Dnes na to vzpomínám s trochu jinou dávkou nostalgie. Jako na projev bratrské lásky, na moment, kdy někdo, kdo je vzorem mnohých, se stal mým služebníkem. Na Velikonoce, když probíhá omývání nohou, si občas říkám, jak to ti lidé mohou přežít, nechat si od někoho umývat nohy. Ale pak se mi vybaví tato vzpomínka, kdy se jeden z mých nejcenějších přátel stal "Ježíšem", který mi chtěl posloužit a prokázat mi lásku, která zapomíná na sebe.

Ta věta z přímluvné modlitby hodně proměnila mou dosavadní skeptickou náladu. "Nemusíš to všechno nést sama" - to neznamená "nemusíš to nést", jakože "vůbec", já ti ten kříž vezmu a ty si můžeš pískat. Nemusíš to nést sama - respektive, rád ti s tím pomůžu, když budeš chtít. V jednu chvíli jsem se chytla do myšlenkové pasti a říkala jsem si, ale ježkovy zraky, to nejde! Já to na tebe nemůžu hodit, vždyť už jsi toho nesl až příliš! Hříchy celého lidstva, k tomu ještě ty moje, ukřižování, všechno to utrpení, já na tebe nechci házet ještě tohle! To prostě nejde. Už toho bylo dost... Ale pak mi blesklo hlavou - Ale vždyť za to všechno už bylo zaplaceno! Za hříchy spáchané i za ty, které ještě spácháte.. a já jsem to udělal rád. Říkala jsem si, týjo, my se fakt máme, že máme tak dobrého Boha. Nemusím se plahočit životem se svými těžkostmi sama. Můžu, když si to vyberu. Ale nemusím. Zajímavé, že? Všichni máme své kříže, ale nemusíme je nést sami. Jeden kněz na mši svaté to řekl moc pěkně: "Naše kříže jsou natolik těžké, nakolik je neseme sami." Hlavně, že jsem o tom už jednou psala článek, že... haha. (Nejsi tu pro sebe, jsi tu pro druhé!!) To je tak, když člověk něco pochopí, chce to předat dál, ale pak na to časem zase nějak tak pozapomene. Ještě, že existují ty blogy.. :D

Zvláštní, že tehdy mi to čitění botů přišlo tak ponižující. Ale to je ta moje odvěká pýcha. Nikdy si nenechat pomoct. Všecko zvládnout sama. I kdybych měla vypustit duši. Ale to od nás Ježíš nechce. Chce být naším přítelem se vším všudy - teď to chápu líp než kdy dřív. I díky tomu, že když jsem minulý rok řešila jeden problém a až po půl roce se s tím svěřila kamarádce, ona mi řekla, jak by byla ráda, kdybych jí to řekla hned! To, že jsem to s ní neřešila, ji bolelo mnohem víc... Kdyby Ježíš nechtěl a obtěžovalo ho to, tak se nenabízí. Nabízí nám svou pomocnou ruku, své objetí, své náručí - přijme me ho?

https://www.youtube.com/watch?v=dGR65RWwzg8