Na Štědrý den jsem dostala velmi štědrý dárek - ukulele! Jeden z mých dlouhodobějších snů se stal skutečností! Vždycky, když jsem někoho viděla, jak si drnká na tuhle kouzelnou zakrslou kytaru, samozřejmě, přála jsem mu to veliké štěstí, ale taky jsem mu to záviděla. No a tak když se děda ptal, co bych tak chtěla na Vánoce, tak jsem se jen tak zmínila, že už delší dobu bych si chtěla koupit ukulele, protože furt někde jezdím a kytaru s sebou kolikrát tahat nemůžu (a ani popravdě nechci :D), ale že to je stejně marné a nejbližších tisíc let si ho stejeně nepořídím, protože jaksi nemám za co... :D A tak když se mi do ruk dostal dárek s podivným tvarem, odpovídající velikosti, začala jsem zářit jak prskavka a začala jsem skákat radostí jak pětileté děcko. Nuž, co už. Radosti se meze nekladou!

Ke konci Štědrého dne jsme přejeli k taťkovi a k návštěvě babičky a dědy jsme se dostali až 26. 12., tak jsem ukulele nechala doma odpočívat a těšila se na naše brzké shledání. Teta zavelela, že máme vzít hudební nástroje, že bude vánoční los concertos u seňorů, tak bratr zabalil bass kytaru, vyhrabal obal na naši španělku a já tak šilhala po ukulele, že bych ho ráda vzala taky, aspoň, aby děda viděl, že jsme od teď nerozluční kamarádi, na život a na smrt! Ale mé sebekritické já si říkalo: "Prosím tě, neber to tam, stejně na to nic neumíš, akorát tam budeš trapně brnkat a děda, jakož to muzikant, ještě na Vánoce utrpí duševní trauma. To mu nemůžeš udělat!" Ale pak jsem si řekla, tak ho vemu, zkusím, co dokážu a přinejhorším ho složím pod křídla, budu ho zbytek večera zahřívat a tvářit se, že ukulele jsem dostala na okrasu.

Tak jsme tedy vyrazili na rodinnou návštěvu, v nástrojovém obležení. Bratr vytasil bass kytaru, tetě jsem v mezičase naladila akustiku, kterou bratranec dostal na Vánoce (též od našeho kouzelného dědečka! a babičky) a pak jsem si dodala odvahy dojít si pro své ukulele. Po prvních tónech jsem ovšem zaregistrovala, že něco úplně nezní, jak má a ačkoliv zbytek orchestru již hrál první píseň, já jsem během toho začala ladit ukulele. Píseň uplynula, ukulele bylo naladěno, ovšem nastal horší bod programu - a sice, akrody, které jsou zcela jiné, než na kytaře (pochopitelně). Ale o to je to větší sranda, protože ukulele má o 2 struny míň, takže se člověk až tak nenadře. Alespoň to jsem si myslela. Na jednu nohu jsem si dala ukulele akordy, na druhou písničku a začala studovat ty základní akordíky. Jenže během druhé písně jsem zjistila, že jaksi nestíhám přehmatávat a nezní to teda nic moc. Začala jsem si říkat: "Bože, už radši nehraj..." Ale pak jsem si řekla: "Nebuď sráč! Zapoj mozek a motoriku, 4 akordy si snad zapamatuješ a když nebudeš furt čučet do na skladbu prstů a budeš čučet na akordy v písni, tak to už stíhat budeš! Hezky jak za starých časů, když ses učila na kytaru!" Tak jsem zatla zuby, zkousla jazyk a začala se konečně soustředit. Nahrála jsem do lebky ty primitivní akordy a pak najela na třetí song - Zafúkané! A k mému velikému překvapení a radosti to šlo! Cha! Já si valila na ukuleláka svůj první song! Má radost byla převeliká! Pak jsem zjistila, že nejen moje. Čtvrtou píseň Půlnoční už jsem si frčela na pána, a to tak, že jsem vyburcovala zbytek, abychom si ji zahráli ještě jednou. Když jsme skončili, děda se ujal slova a pravil: "Všecky chválím, ale teda, chci říct, že Dášenka na to ukulele hraje první den - a klobouk dolů teda! To jsi mě mile překvapila!" A má radost byla dvojnásobná.

Poselstvím tohoto článku nemá být ani tak samochvála (i když, nemohla jsem si pomoct :D), jako spíš to, že mnohdy máme pocit, že něco nezvládneme, na něco nemáme a že to nepůjde, a tak to radši nejdeme ani zkusit. Myslím si, že to je velká škoda. Když jsem ještě moc neuměla na kytaru a měla jsem hrát na adoracích nebo při mších, zavedla jsem si pravidlo, že každou novou píseň hraju cca 3x - právě proto, že poprvé je to hrůza, než to nachytám, podruhé vychytávám mouchy a potřetí už je to většinou dobrý. A potřetí, když je to dobrý, se taky většinou lépe zapomene na ty předchozí dvě. :D Taky jsem si tím připomněla, jaké to je zase jednou něco neumět. Popravdě neumím hodně věcí, ale mé velké plus je, že ráda zkouším nové věci a učím se novým dovednostem. A miluju zlepšování. A překonávání sebe sama. Takže je to challege. Mohla jsem s tím mrsknout a vybodnout se na to, že hrát nebudu a taky jsem měla chuť to udělat, že to bude trapné a já nevím co, ale pak jsem si řekla, kašli na to a prostě to zkus. Kdybych ho zahodila a zbytek večera tam jen seděla a poslouchala, děda (a ani já) by z toho vůbec neměl takovou radost. A tak tedy poslední poznatek do třetice všeho dobrého - stud je ve většině případů spásonosná vlastnost, avšak mnohdy je také spíše zkázonosná. Od mala jsem byla nadstandartně stydlivé dítě a to až tak, že mě to často blokovalo v normálních úkonech denního života. A tak jsem si kdysi, když už mě to fakt dožralo a byla jsem sama ze sebe fakt zpruzená, řekla - ale nemůžu se přece zaseknout na tom, že se stydím pro pána jána! Já to chci dokázat! Chci překonat sama sebe! A naštěstí pro mě mi to na sobě vadilo tak moc, že jsem se naučila překonávat tyto své bloky, protože ze všech věcí, které nás můžou v životě nevíce omezit, jsme to ve výsledku my sami, kdož můžeme nejvíc omezovat sami sebe. A já nesnáším, když mě něco nebo někdo omezuje. Obzvlášť když jsem to já sama.

"Když nemůžeš,
tak přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že slovo nejde - neexistuje
slovo nejde - neexistuje
Když nemůžeš,
tak přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že to dáš, na to máš,
že to dáš..."

(Když nemůžeš, tak přidej - Mirai)

https://www.youtube.com/watch?v=7De-UU9qB9Q