Mám za sebou 2 opravdu krásné svatby.. a tak nějak mi to připomnělo ještě několik myšlenek, které mi vyplynuly z konference v Brně a které mi už delší dobu fakt leží na srdci, a proto je nelze nesdílet.

"Žena sa musí zmeniť prvá." V jeden večer na KCHK probíhala společná modlitba, kdy se zástupně modlil Pavol Strežo za to, aby ženy odpustily mužům, a pak se modlila stejně Kateřina Lachmanová, aby muži odpustili ženám. Myslím si, že velmi důležitý moment a ještě důležitější gesto. Mezi muži a ženami totiž kolikrát panuje tolik křivd, msty a neodpuštění, že je mi z toho někdy až zle. Často se mluví o tom, jak je dnešní svět krutý a drsný. Jenomže to jen popisujeme současný stav, místo abychom se zadívali trochu dál, na jeho příčinu. Co je tedy opakem krutosti/drsnosti? Něha/jemnost/smírnost. A to jsou, ať chceme nebo ne, především ženské vlastnosti, které ale v dnešním světě pomalu mizí, protože moc nefrčí. Ženy dnes chtějí být silné, soběstačné a nemůžou a vlastně už ani nechtějí si dovolit být v něčem “slabé", nechtějí být zranitelné, protože už toho bylo až až. (O tom, proč je ve světě tak potírána ženskost, více pojednává např.kniha Úchvatná - John & Staci Eldredge; doporučuju, je to čtení otvírající mnohé obzory.) Ženy si stěžují, že muži nejsou už muži a muži si stěžují, že ženy již nejsou ženami. Obviňování, staré jako první hřích sám. Má-li se však člověk s člověkem sejít, pak musí vyjít ven ze sebe. Oba dva. Máme-li něco společně změnit ve společnosti, pak musíme přestat soupeřit, přestat se vnímat jako konkurenci, ale začít si sebe navzájem vážit a brát se navzájem jako rovnocenné partnery, kteří mají kooperovat na Božím díle. Žena by se měla změnit první. Je to jedna z kapitol knihy Žena neboli kněžství srdce/Kňazstvo ženy - kňazstvo srdca (Jo Croissant), kterou jsem si na KCHK koupila a je pravda, že když jsem uviděla ten název, moje ego si s pohrdáním odfrklo: "To tak! Proč bych se jako měla měnit první já? Proč ne muž??!" Blablabla.. Jenže pak se zamyslelo Superego a řeklo si: "Měla by se změnit první žena, protože je to jasné jak facka... svět bez ženství je úplně v háji." A myslím si, že si to ženy samy uvědomují. Jen jsme to vzaly za dost špatný konec. To, že žena nabyla dojmu, že bez jejího vložení se do dění světa se svět zhroutí. A tak se ženy vytunily emancipací a řekly si, že se vymaní z područí muže, potřou je a že jim ukážou, že si poradí i bez nich. A to je ta tragédie. Pomyslné vítězství jednoho na úkor druhého. Souboj pohlaví. Místo spolupráce a vzájemného respektu. Žena by se měla změnit první ne proto, že dáma má přednost nebo proto, že by musela, ale proto, že pochopila, že pokud se nezmění první žena, pak muž nebude moci být mužem. Nebude mít proč, když mu v tom žena vlastně brání. Je to výzva, výzva pro nás ženy, dovolit si být “slabé", s tím, že opravdu nemusíme zvládnout všechno a mít všechno pod kontrolou. Neuzavírat se před světem a před dalšími bolestmi, protože ty nevyhnutelně přijdou, ale otevřít se světu s tím, že časem možná zase dostaneme ránu, ale spolu s Bohem ji zvládneme překonat. V závěru mého nejoblíbenějšího seriálu zaznělo: “Teď to bude bolet. Poprvé to může zabrat hodiny. Pokud s tím budeš bojovat. Bolest tě bude nutit to oddálit, protože si budeš myslet, že víc už nezvládneš. Ale pokud ji pustíš dovnitř, pokud jí dovolíš, aby tě pohltila celou, pak tě nemůže zlomit.” (The Originals 5x12, NIKLAUS MIKAELSON)

Když jste hodně vytrvalí, může to zabrat i roky. Proto je dobré si uvědomit, že čím dřív bolest pustíme dovnitř, tím líp. Ačkoliv je to proti pudu sebezáchovy, nejlepším řešením, jak se zbavit bolesti, je ji přijmout. Tak nějak obejmout svou vlastní bolest. Často si myslíme, že nás bolest zničí, zlomí, že ji neuneseme, ale každá bolest s Bohem nesená vždy přináší milost a požehnání - pro nás i pro druhé. A tak už jsem si ve všem těžkém začala říkat - “Jo, Bože, bolí to, ale.. s tebou a v tobě.” Pak už žádná bolest není dost velká, protože vím, že “nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí...” (Mt 12, 20)
Ženství, v jakékoliv rovině, je tím nejlepším, co může žena ze sebe dát dnešnímu světu. Každá žena má svůj specifický způsob, jí vlastní, jak zvěstovat ženství. Dostojevskij pravil, že krása spasí svět. A já mám za to, že krása muže i ženy. Krása totiž vždy odkazovala na lásku. Na krásu vždy odkazovalo umění a být ženou či mužem je umění, ve kterém je stále co zdokonalovat.