Letošní Velehrad byl bohatý na velmi krásná setkání, z nichž jedno bylo pro mne nesmírně obohacující. Velice ráda se seznamuju s cizinci, zajímá mě odkud jsou, proč sem přijeli atd. A tak jsem se i na Velehradě seznámila s jedním cizincem. Seděli jsme s Maltézákama u ohně, zpívali písně a za mnou jsem slyšela, že se někdo pokouší zpívat, ale moc nezná text. Tak jsem vygooglila song a ohlídla se dozadu, abych nabídla display. Pán za mnou se nadšeně rozsvítil a děkoval mi. Pak mi podal ruku a říká: "Ahoj! Já jsem Konrad. Jsem z Německa, z Berlína." A mě blesklo hlavou: "Ehm, Němec." A mé nadšení pokleslo tak o 50%...


 ...a moje vlastní reakce mě zarazila, protože normálně vůči lidem nemívám předsudky. Náhled na lidi si dělám až dle toho, co s nimi zažiju. Nicméně, vůči Německu jsem vždycky vnímala jakýsi podvědomý despekt, aniž bych úplně chtěla, předvším na základě historie. Vybavila se mi tak jedna nedávná zkušenost z praxe, kde jsem se také setkala s Němkou a která mi názorně ukázala, jak moc hloupé jsou podvědomé postoje utvořené omílanou historií. Pocházela z Kostnice a pokaždé, když se s někým novým seznámila a řekla, že je z Kostnice, tak nastala opravdu trapná situace, neboť Češi se svým typickým rýpavým humorem okamžitě vytáhli epickou událost našich dějin, upálení Mistra Jana Husa a dělali si z ní srandu, že nám ho tam upálili. Když už se ta situace opakovala po několikáté, bylo mi jí fakt líto, protože na ní bylo vidět, že na jednu stranu se to snažila brát s nadhledem, ale na druhou se s tím příliš neztotožňovala, neboť s tím ona opravdu neměla co dočinění. Když si z ní jeden pán utahoval celý večer, už jsem to nevydržela a řekla mu, ať ji nechá, že mi to teda nepřijde moc hezké... Jaká ironie! Já jsem začala bránit Němku... A to je život, přátelé. Učí vás každým setkáním a každým okamžikem.

Říkala jsem to Konradovi, načež Konrad soucitně pokýval hlavou a řekl mi, že jeho táta se ještě několik let po válce styděl někde v zahraničí říci, že je Němec. To mi přišlo docela smutné. Mluvil o těchto událostech jako o "jizvách", což mi přišlo poměrně příhodné. Říkala jsem mu, že si myslím, že je potřeba, aby se ty jizvy už uzdravily a on mi na to řekl, že ano, že to chce čas, čas že je zhojí. Nad tím jsem se pozastavila a řekla mu: "Nemyslím si, že čas ty jizvy zhojí... od doby druhé světové už uplynulo hodně času, a žádná valná změna." Pak se zamyslel Konrad a řekl mi: "We need to start to build bridges." Yeah, Kondrad, we really need to.

Musím říct, že mě tato formulace občas dostává do vývrtky: "Čas zahojí všechny rány." Jako bychom měli pocit, že když si sedneme na zadek se svou ránou a uplnyne dost času, nějak se to samo zhojí. Jenomž čas je pouhou milostí Hospodina, neboť je dobrý leda k tomu, že si díky němu máme příležitost uvědomit, že čas sám o sobě právě nezhojí vůbec nic. Je to naše změna jednání a nové postoje, které k dané jizvě z minulosti zaujmeme a jak s touto zkušeností naložíme. Když utržíte řeznou ránu až na kost, nezhojí se tím, že si sednete a budete se na ni pořád dívat, nebo se v ní dokonce vrtat. Musí se ošetřit, vyčistit, sešít. Pak musí být nějakou dobu v klidu a musíte postiženému místu ulevovat, aby se mohlo zhojit. Poté je však nutná rehabilitace, jinak zjizvená tkáň zakrní. Musí se s ní začít hýbat, přestože pěkně bolí ještě dlouhou dobu po zhojení. Určitě se nezhojí tím, že o ní budeme neustále dokola mluvit, nebo ji stále dokola rozrývat.

A tak mě fakt zajímá - jak dlouho se ještě budeme rýpat v minulosti? Nestačilo to už? Konrádovi jsem říkala, že napříč našimi historickými dokumenty v televizi vládne vesměs tematika druhé světové války, načež na mě Konrad překvapeně vyvalil oči. Ano, asi se ani nedivím, že v sobě mám tak negativní podvědomý názor na Německo, neboť od mého dětství jsem jich shlédla opravdu hodně... Jenže je dobré si uvědomit, že generace lidí, co měla s válkou co dočinění, už zde není... Tak proč by měla současná generace stále platit za chyby té předešlé? Když máte před sebou člověka, který se za 3 roky v Česku naučil česky tak, že jenom těžce nechápete, který má zájem o náš národ, o naše zvyky, zná mnoho našich slavných písní, včetně autorů, sleduje české filmy, aby se lépe naučil česky a který má rád večerní opékání a zpívání u ohně, protože to u nich nemají a který vám řekne, že k našemu národu má nejblíž ze všech, uvědomíte si, jak moc bolestné škody napáchala historie a že už toho stačilo.

Rozhodně si nemyslím, že je dobře opomíjet minulost a nevěnovat jí vůbec pozornost. Myslím si, že bychom z ní měli vědět dost na to, abychom z ní byli schopni vytěžit co nejvíce k budoucímu užitku a vyvarovat se stejných chyb. Jen si myslím, že od dob druhé světové války už uplnyulo hodně času a možná místo historických dokumentů o válkách bychom se mohli zaměřit spíše na to, že bychom natočili třeba něco o tom, co je na současném Německu dobrého.... Neboť takto jen tkvíme v minulosti a jsme vlastně sami proti sobě. Boříme mosty, které by mohly vzniknout, místo toho, abychom se zasloužili o jejich nové vybudování.

Když jsme se loučili, Konrad mi dal svou vizitku a ještě mi řekl: "Thank you, Dáška, for our conversation! You are my teacher!"

No, Konrad. You are teacher of mine.