S Bohem je to někdy o 106. Přesněji řečeno, o 106 km/h, někdy je to kolem 160 km/h a ten vyšší level už se pohybuje v Machových číslech, poněvadž to už je doslova aerodynamika... :D Co si budeme povídat, kdo chce žít s Bohem, musí držet tempo a krok... :)


Nedávno jsme byli na koncertu Vídeňsých filharmoniků a neměl nás nad ránem kdo z Brna odvést domů. Nakonec pro nás dojel tatínek, přestože šel druhý den, sic na odpolední směnu, do práce. Snažil se nás co nejrychleji, ale také nejbezpečněji dostat domů, což ale ne úplně všichni docenili. Zatímco mamka měla při 120 km/h smrt v očích a snažila se tatínka zkorigovat, aby ubral, já jsem si teprve jízdu začínala užívat. Pak jsme se o tom doma bavili a zatímco já jsem nechápala, z čeho měla takový strach, ona nechápala, proč jsem já strach neměla.

Musím říct, že v některých úsecích sice bylo znatelné, obzvlášť v ostrých zatáčkách, značné přetížení a nebýt našeho malého mrštného autíčka s nízkým těžištěm, asi bychom za jiných okolností již byli někde v příkopě, ale to je právě to. Vím velmi dobře, že tatínek je výborný řidič a je si vědom svých limitů i limitů svého auta. A kdyby si jistý nebyl, tak by si to tak nekrosil. Jezdí už léta a také jsem s ním zažila krizové situace, a proto vím, jak dobře v nich reaguje.

Jednou jsme jeli na Lysou horu. Z pravé strany nám na chvíli zastínilo výhled větší auto ve vedlejším pruhu a do pár sekund se kolmo před nás vyřítil z prava nějaký řidič. Musím říct, že tatínkovy reakce jsou téměř kosmické, neboť zatímco já jsem se už viděla rozteklá na předním skle, on zachoval klid. Když mi potom popisoval svůj myšlenkový pochod, doteď nechápu, jak si toho mohl stihnout tolik myslet. Pro ukázku malé srovnání (upozorňuji, že můj tatínek je elektrikář a ve fyzice je mistr):

Můj myšlenkový pochod: "To je takový ******..." (Doplňte si.)
Tatínkův myšlenkový pochod: "Sešlápnout brzdu, ale ne moc, aby ten pás náhlým tlakem nerozřízl moji dceru vejpůl, popřípadě aby se neuškrtila. Musím vyklonit směr, neboť srážka je nevyhnutelná a dcera jako spolujezdec by byla na místě mrtvá, takže když ještě trochu uhnu, chytneme to zadkem. Asi tolik. Jo, to by mělo stačit."

Bravo. Musím říct, že ten den jsem slavila své neoficiální druhé narozeniny. Nebýt totiž tatínkových reakcí, kdo ví zda a v jakém stavu bych zde vůbec byla. Ano, jistě že to není jen o schopnostech toho člověka a ačkoliv je výborný řidič, nehodu může zavinit někdo úplně jiný a totálně bezohledný. To ale nic nemění na tom, že mu věřím. A věřím mu tak, že ačkoliv jiní mají za jízdy hrůzou vytřeštěné oči, já zažívám ten pravý relax, protože ačkoliv je zde vysoká míra nebezpečí, já se můžu uvolnit a být naprosto v klidu, neboť vím, že on to má pevně ve svých rukou.

S Bohem je to občas taky slušný fičák, ale míra našeho komfortu i v nekomfortních situacích záleží od toho, jak moc mu věříme. Proto je také možný ten "nevysvětlitelný" jev, který jistě mnoho lidí zná - v situaci, která je nebezpečná/ohrožující, mají v sobě naprostý klid. Ačkoliv je to absurdní a mít by ho neměli. S Bohem není nic absurdní, přestože je mnoho situací paradoxních. S Bohem je to možná někdy o dost hubu, ale když mu věřím, tak vím, že nehledě na to, jak moc silný je protivítr, nakonec to bude dobrý!

A ještě jsem si vzpomněla na jeden z nej biblických citátů:

"Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce."

(1 Jan 4,18)