Hodně věcí a také lidí poznávám takzvaně lidově "po čuchu". Skoro bych řekla, že čich je právě ten nejvíc citlivý smysl, který mám. Vždycky, když zaznamenám nějakou zajímavou vůni, z plných nozder ji nasaju a čichám jak pes nebo ježek tak dlouho, dokud neidentifikuju, odkud a co to vlasntě vane. Začnu větřit jak nějaké zvíře a musím říct, že někdy to vypadá fakt divně a většina lidí na mě hledí asi tak jakože, jestli jsem zdravá nebo co... Nicméně, většinou se "dočichám" k cíli a jsem na to náležitě hrdá!

Čich považuju za jeden z nejvýznamějších smyslů, které máme. Spolu s čichem je totiž většinou propojená i paměť těch nejhlubších a nejintenzivnějších zážitků, kolikrát z již dávné historie, které však díky vůni najednou jakoby ožijí a udeří se stejnou intenzitou, jako kdysi dávno. To mám na čichu nejradši. Že nejvíc živě zpřítomňuje zážitky již dávno minulé.

Jak vidno dle úvodu, můj čich je velice citlivý. Vlastně spíš přecitlivělý. Snadno ucítím smrad, snadno ucítím kouř, mnohdy vůně cítím dřív než ostatní, a tak často prorokuju "Hele, tady něco smrdí" (a to i v duchovním rozměru), načež ostatní "Joo? Faaakt? Já nic necítím..." Načež asi za pět minut poté se někdo ozve: "Týjo, fakt, že jo! Už to cítím!!"

Asi to bude znít zvláštně, ale často lidi poznávám po čichu. Hlavně osoby mi velmi blízké poznám po čichu spolehlivě. Mnohé vůně cítím ještě dlouho po té, co se s danou osobou rozejdu. Mnohdy některé osoby v místnosti ještě ani nevidím, ale vím, že tam jsou, protože cítím jejich typický "závan". Ne že bych to dělala vždycky, ale nějak mi to pomáhá v orientaci v prostoru... :D Je ale pravda, že někdy je to však spíš břímě než obdarování. Nejednou mi byl čich příčinou mého rozvlněného zažívání a obráceného žaludku... Holt, vše má svá pro a proti.

Po čichu poznávám i věci. Většina prostor má svůj specifický puch :D a také rostliny. Ach, to je krása! Tohle jaro si to obzvlášť užívám. Nejsem sice alergik, ale jedno léto jsem chytla tak tvrdou alergii na nějaký druh pylu, když jsme jeli horolezit do Adršpašských skal, že jsem za celý týden prosmrkala a prokýchala celé balení kapesníků. Oči jak angorák. Paráda. Proto mám toto jaro obzvlášť velikou radost z vůní. Jak všechno nádherně kvete a voní! Ty různé druhy pylů a ta intenzivní vůně!! To je nádhera, fakt že jo. Teď, když můžu čichat tyto rozmanité vůně, aniž bych z toho měla alergický šok, si to užívám naplno. Zbožňuju jak voní zlatý déšť, šeřík, lilie, magnolie... Každá květina má svou specifickou úžasnou vůni. A když jdete venku a cítíte, jak ty vůně a pyly proudí, chvíli vane jeden, potom druhý a třetí.. to je krása jara. 

Od malička vnímám hodně specifickou vůni kostela. Nevím, zda jste si toho někdy všimli, ale kostel a hlavně svěcená voda má velice specifickou a jedinečnou vůni.  Normální voda je totiž téměř bez zápachu, už jsem ji několikrát očichávala a srovnávala se svěcenou vodou a svěcená voda má opravdu velice specifickou silně svěží vůni. A hlavně, proti normální vodě je fakt cítit. S kostelem mám většinou spojenou vůni lilií, bývají často ve výzdobě kostela, ale pak je tam ještě jedna vůně, kterou nenajdete nikde jinde. Říkám jí trochu nadneseně "vůně svatosti". :D

Těžko tu vůni popsat, ale voní fantastickou svěžestí. A také je v ní něco tajemného. Jakobych tu vůni znala odjakživa. A přesto pro ni nemám přesný popis.

Včera jsme měli na studijním soustředění mši. Před mší jsem se na záchodech potkala s jednou cérkou, se kterou jsme se potkaly u umyvadla, zrovna šla napustit vodu na mši do jednoho z těch flakonků, do kterých se ta voda leje (tímto děkuji všem kněžím a zasvěceným osobám, kteří mi jistě rádi napíšou do komentáře, jak se ten flakonek jmenuje :D ) a jak ho odšpuntovala, aby napustila vodu, praštila mě do nosu ona intenzivní svěží vůně "svatosti", ačkoliv jsem od flakonu byla asi na půl metru. Kdo by to byl řekl, že stopy Boha můžete poznat i po čichu...