Některé otázky jsou na odmítnutí poměrně primitivní a nedá to příliš námahy: "Dáš si chpisy?" "Ne, díky."
Občas se vyskytnou otázky vyžadující čas, který prostě někdy nemáme: "Půjdeš ven?" "Ne, promiň."
Pak jsou typy otázek, které vyžadují jistou naši investici a jsou na odmítnutí mírně nepříjemné: "Prosím vás, nemáte nějaké drobné?" (typická bezdomovecká otázka) "Hmmm. Ne."
A konečně, tzv. blackmailové otázky, doprovázené typickým "psím pohledem", vyžadující salvátorské nasazení, akci a nejlépe (sebe)oběť: "MŮŽEŠ TO PRO MĚ UDĚLAT??" "Hm.... Ne."

 

Moje kamarádka má krásného pejska. Kavalír King Charles Španěl. Nádherný pes. Je to fakt kavalír. A taky je to profík v citovém vydírání. Ono totiž když jsem k nim přijela na návštěvu a nevěnovala jsem mu zrovna pozornost, simuloval uraženého, sedll si kousek ode mě na pohovku, zády ke mně, samozřejmě, aby mě náležitě vytrestal a pak naprosto famozním způsobem naklonil hlavu, otočil se přes rameno a vrhl na mě naprosto sprostý vyděračský psí pohled. To jen tak, když už mám tu fotku v úvodu nahoře...

Víte, i zvířata mají hluboko v lebce nějak zakořeněné, jak člověka můžou hezky a co nejvíce efektivně vydírat. A když to umí němá tvář, co myslíte, že dokáží asi lidé?? Často jsou to mnohem větší podvraťáci. Schválně, řekněte mi, kdo z Vás na kteroukoliv z výše položených otázek v úvodu někdy dokázal opravdu nekompromisně, ale slušně, druhému člověku, co po Vás něco vyžadoval, říct ne?

Ano, je to náročné. Někdy opravdu hodně. Ale můžu Vám říct, že je to jen o zvyku. Jsem teď na studijním soustředění se školou a celým týdnem se nese téma bezpečí. A už několikátý den tady slyším, jak je těžké, ale především důležité naučit se říkat druhým ne. Musím říct, že když už jsem to slyšela po několikáté, tak už mi to přišlo fakt na hlavu. Ježkovy zraky! Co to je vůbec za formulaci? Naučit se?? Jako upřímně, co se na tom chceme učit? Vždyť je to úplně normální, moje nervy! Pardon, že se tu rozčiluju, ale fakt mě to nehorázně prudí... Přijde mi to opravdu až neuvěřitelně hloupé. Taky mi to přijde komické. Ale taky mi to přijde hlavně dost smutné. Abychom se v dospělém věku, na vysoké škole, museli učit říkat ne. Protože to neumíme. Někteří díky těmto přednáškám možná teprve zjistili, že vůbec můžou říct ne a že to není trestné. A to mi asi přijde vlastně nejsmutnější.

Kam jsme se to pro pána dostali?? Nechápu. Co je na tom tak strašného, říct někomu, že něco nechci? Ježkovy zraky. Vždyť je to úplně normální vymezení nějakých mých osobních hranic, mého osobního nastavení... a začátek cesty k vzájemnému respektu. Když si nevymezíte své hranice, jak si myslíte, že je budou druzí respektovat, když ani nepostřehnou, že nějaké máte??

Napříč spektrem pomáhajících profesí se kromě syndromu vyhoření a spasitelského syndromu neskutečně rozmohl "syndrom vyhovění za kažou cenu a to i za cenu své vlastní smrti". Všude, kde se rozhlédnu, mám pocit, že lidé nabyli pocitu, že se musí pro druhé usloužit k smrti. Jenže hádejte co. Nemusíte.

To je právě ta veliká chyba. Ano, teď se mi to kecá, že. Nebojte se, také jsem si tím musela projít, ale díky Bohu za tu zkušenost. Také jsem si myslela, že jsem spasitelka světa. Tak jsem po střední škole šla na rok na zdravotnického záchranáře, protože mi to přišlo geniální povolání. Zachraňujete lidská těla a přitom můžete evangelizovat, takže můžete dopomoci i ke spáse duše. No žůžo, ne? Takové kněžské povolání v ženské verzi. Hm, obdiv, no. Jenže chyba lávky. Po půl roce mi došlo, že jeden Spasitel tu už na světě byl a já to rozhodně nejsem. Navíc mi přijde, že spousta lidí to fakt ani nepostřehla, že už tady jednou byl. To je možná také ten problém, proč mají někteří lidé pocit, že musí všechny zachraňovat. Podívejte, to opravdu nemusíte. A je poměrně osvobozující si to přiznat. Nejsme tady od toho, abychom všechny spasili. To je práce někoho jiného. To je opravdu dobré si uvědomit, protože pokud si tohle nepřiznáte a nebude schopni říct ne sami sobě, nebudete schopní ho říct ani nikomu jinému. Občas si také řekněte: "Udělala jsi, co jsi mohla. Zbytek přenech Bohu." nebo "Nemusíš jet non-stop, zítra je také den. A víc toho uděláš, když budeš vyspaná." Naučte se respektovat své potřeby. Naučte se respektovat svůj režim. A naučte si říct sami sobě: "Už dost." A už jsme zase u toho slova "naučte se". Strašně mě ten výraz prudí. Ale spíš než o učení, bych řekla, že je to o uvědomění si podstaty.

Dnes jsme měli velice užitečné přednášky. Jeden blok se věnoval sexuálnímu obtěžování. Myslím, že je to možná onou choulostivostí tohoto tématu, ale mám pocit, že to díky tomu lépe vyniklo. Pro mě je totiž nepochopitelné, jak někdo může nechat zajít něco, co se mu nelíbí, že mu druhý dělá, tak daleko. Ale chápu, že se to děje, z různých důvodů a také ne každý má povahu jako já. Měli jsme různé simulace situací, jak sexuální obtěžování vzniká. A začíná to opravdu od drobných kroků. Tím, že je to velmi citlivé téma, je nám asi každému jasné, že když mi dá někdo při rozhovoru ruku na stehno, asi to není úplně normální a opravdu neprodleně druhému naznačím, případně ho slovně informuji, že pro mě to tedy rozhodně v pohodě není. Nebo byste se snad nechali osahávat? Tak proč někoho necháváme zasahova do našich duševních hranic? Prodleva bývá totiž mnohdy osudová. Pokud neutnete pro Vás neakceptovatelné požadavky v počátku, pak je sice počáteční krok náročný, ale ty pozdější kroky k reakci budou čím dál těžší a ve výsledku mohou být pro Vás už nemožné. Proto Vám chci položi na srdce malou prosbu - pokud Vám někdo jakkoliv naruší hranice Vašeho prostoru, možností či osobních koutů Vaší duše, ozvěte se a to ihned. I nepěkné věci lze formulovat slušně, příjemně a nekonfliktně. Ale je důležité je udělat včas. Je to jednoduché - pokud se s něčím neztotožňuji, pak si myslím, že je mou osobní povinností vůči sobě samé s tím druhého konfrontovat. Ke konfrontaci totiž nutně ani nemusí dojít. Mnohdy už jen stačí, když si vyjasníte pozice. Většina lidí je dosti chápavých na to, aby si Vaši nesouhlasnou reakci přebrala a vzala ji navědomí. A pak je to ještě jednodušší - pokud to na vědomí vezmou, pak jsou to lidé hodní toho, abyste je považovali za přátele, protože jsou schopní na sobě pracovat. Pokud to na vědomí nevezmou, nejsou to Vaši přátelé. Člověk, který mne není schopen respektovat a nebere na vědomí to, že je mi něco nepříjemné, není můj přítel.

Ve speciální pedagogice do nás neustále hustí, jak lidé s mentálním postižením jsou neustále usměrňováni - že tamto nesmí říct, tamto nesmí udělat, tak se musí chovat a tak zase ne. Ti jsou srovnaní až moc, protože jsou naučení, že na vše musí nejlépe říct ano a je velmi obtížné je naučit vlastnímu názoru, natož aby řekli ne na to, co se jim nelíbí. Raději lidem vyhoví, jen aby nezpůsobil nějaký problém. Protože pak se na ně druzí budou škaredě dívat. Nebudou se s nimi bavit. Nebo se na ně bude křičet. Nepřipomíná Vám to něco? Osobně si myslím, že mentálně postižení nejsou jediná skupina lidí, která má s tímto gigantický problém. Většina z mých přátel s tím má problém. Mají problém s tím, že svým ne nechcou způsobit probém. Cha. Jak ironické, co? No a co, jejda? Tak se na mě bude někdo škaredě dívat. Nebude se se mnou už bavit. No tak nebude. To je jeho problém, ne můj. Nemůžu obětovat své hranice proto, aby se se mnou někdo bavil nebo se na mě díval hezky. To je asi trochu na hlavu, nemyslíte?

Možná Vám trochu pomůže se osvobodit od tohoto sebemrskačského postoje při řešení těchto situací při následujícím uvědomění: Člověk, který k Vám přichází s problémem, už většinou problém má. Vaše odmítnutí mu vznik toho probému nezpůsobí. Maximálně mu ho momentálně nepomůže vyřešit. Jéžkova noho. Pomoc s jeho problémem opravdu není Vaše odpovědnost. Je to Vaše dobrá vůle. Pomáhat nemusíte. Pomáhat můžete. Koneckonců, je to také kořenem toho slova. Po-moc. Pomáháte, protože můžete. Ne proto, že musíte. Etymologie je občas taky fajn věc.

Poselstvím jednoho z přednášejících bylo také: "Pečujte o své dobré srdce." A to chci vzkázat i Vám. Pokud nebudete pečovat sami o sobe, nebudete schopni pečovat ani o druhé. To, že někoho odmítnete, odmítnete podat pomocnou ruku nebo řeknete ne, není konec světa. Neznamená to ani, že jste zlosyn a shoříte v pekle a Váš popel se bude mazat lidem na hlavu jako výstraha na popeleční středu. Ukazuje to jen to, že jste také člověk a že znáte své hranice. A že jste také schopni efektivně druhým pomoci, aniž byste v procesu pomáhání zničili sami sebe.

Nabízím pro inspiraci pár variant, jak třídím úrovně odmítnutí já. Odmítnout můžete 1.slušně/diplomaticky, 2. ostře/důrazně/pravdivě a 3. nekompromisně/neslušně. Za ty léta komunikace s lidmi jsem zjistila, že většina jiných pokusů o odmítnutí nemá moc velký smysl.

1) Slušná/diplomatická verze:
"Mohla bys mi pomoct se sepsáním práce?"
"Ráda bych, ale nemůžu. Promiň."
Bohatě to stačí. Kdo je přítel, pochopí, kdo ne, tak si může... to napsat sám.

2) Ostrá/důrazná/pravdivá verze (nezabere-li první varianta):

"Mohla bys mi pomoct se sepsáním práce?
"Ráda bych, ale nemůžu. Promiň."
"Dáško, prosím, seš kámoška, vždyť tobě to nezabere tolik času..."
"Hele, promiň, fakt na to teď nemám prostor, už tak toho mám nad hlavu. Opravdu nemám, kdy to dělat."
Pravda je osvobozující, ano, opravdu to většinou platí. V této situaci bývá typicky blackmail, snaha Vás uškemrat, atd... Jednoduchá rada - nedělejte to, nepodvolujte se. Povzneste se nad to, není to primárně Váš problém, i když byste dané osobě rádi pomohli. A nic si nevyčítejte. Nemáte co. Nic jste nikomu neslíbili.

3) Nekompromisní/neslušná verze (nezaberou-li dvě předchozí):

"Mohla bys mi pomoct se sepsáním práce?
"Ráda bych, ale nemůžu. Promiň."
"Dáško, prosím, seš kámoška, vždyť tobě to nezabere tolik času..."
"Hele, promiň, fakt na to teď nemám prostor, už tak toho mám nad hlavu. Opravdu nemám, kdy to dělat." (Pravda)
"Dáááškooo, ty jsi hrozná, přece mě v tom nenecháš. Co ti to udělá??" (Vidíte to? Už je tu blackmail a obviňuje, napadá, aby zahanbil a dosáhl svého. Důležité? Nedejte se a mějte pro strach uděláno. Ne naděláno.. v gatích...)
"Už jsem ti řekla, proč to nejde. Prostě ne. Čemu přesně na tom nerozumíš??" (Nejlepší je obratem druhému zahanbení pomyslně vrátit v mírně formálním kabátku. Jako byste se doptávali jen tak "by the way". Hezké je na tom to, že toho člověka nezahanbujete, není to cílem. Tato formulace ho má jen donutit k mírné sebereflexi. A nejlíp si toho všimne, když do něj rýpnete...)
Nejhorší je říct ne osobám, které jsou Vám nějak blízké. To chápu. A také mi to nedělá radost. Ale pokud mi někdo šlápne do mého prostoru, duševního nebo fyzického, tak tady končí všecka sranda. Kamarád nekamarád. Prostě nemůžu, nejde to a zdar. Jednodušší je to samozřejmě u lidí, které potkáte náhodně na ulici a něco po vás chtějí. Ale pokud můžu doporučit, berte to jako trénink. Ono když chodíte celý rok přes náměstí plné bezdomovců, kteří po Vás chtějí neustále peníze s pokaždé jinou historkou a přitom o ulici vedle se nachází charita, to Vás vycvičí k posílání do šípku poměrně dobře.

Osobně doporučuju ještě jednu věc. Pokud se na Vás někdo fakt nalepí, je neoblomný a nevezme na vědomí Vaše vymezení hranic ani po té nejtvrdší verzi, jaké jste schopní, pak se s ním co nejrychleji rozlučte a ukončete kontakt. Otočte se na patě a běžte prostě pryč. A hlavně - neotáčejte se. Dále už platí to samé, co v druhé (ostré) verzi. Nemějte výčitky. Není proč.

Naučit se vymezit své hranice je základ všeho. Pokud nevím, co vadí druhému a co vadí mě a co naopak nám vyhovuje, pak spolu nemůžeme zdravě komunikovat. Pokud Vám to opravdu dělá problém, tak to nemusíte realizovat tak z příma, jak to většinou dělám já, ale hlavně o tom s danou osobou komunikujte. Není-li komunikace, není možný ani pokrok.

Nedávno už mě to fakt vytočilo, protože můj bratranec měl v práci ještě nedávno firemní auto společně s druhým kolegou. Když potřeboval kolega, bratranec vždy vyhověl, ale když potřeboval bratranec? Noo, tak to byla jiná. To už najednou problém byl. Definitivně mě to vytočilo, když jsme potřebovali stihnout vystoupení mého mladšího bratrance a ten strarší řešil se svým kolegou, že teď najednou kolega potřeboval auto. A on nebyl schopen mu říct: "Hele, sorry bro, teď jedu zrovna na vystoupení mého bráchy, které má jednou za rok a nechci to zmeškat." To jsem teda vůbec nechápala. Když jsem to tak pozorovala, už jsem to nevydržela a řekla bratranci: "Hej, já mám takový pocit, že bysme se v naší rodině měli fakt naučit říkat lidem ne. Prostě nejde to, tak ne. A konec. Jako nemůžeš vyhovět vždycky všem a za každou cenu. To jenom my máme pořád pocit, že bychom měli..." Bratranec se tak zahleděl na chvíli, řekl mi, že mám pravdu, že on když něco chtěl od toho kolegy, tak mu taky vždycky nevyhověl, ale že on se mu naopak snaží vyhovět vždy. Pak vzal telefon, zavolal kolegovi a řekl mu: "Hele, teď to fakt nejde, jedem na vystoupení mého bráchy a opravdu bych to chtěl stihnout, promiň, nejde to. Nějak si to zařiď." A já zůstala hledět a jen si říkala "Wáu! Tak ono to evidentně jde, když se chce?" A ani to nebolelo. Chíchíchí.

Chtěla bych tímto článkem alespoň trochu přispět k tomu, abyste si lépe uvědomili, že opravdu nemusíte dělat všechno, co po Vás kdo žádá. A že nejste otroky druhých lidí, ale milované jedinečné bytosti, které si zaslouží být respektovány. Buďte sví. Buďte slušní, ale nekompromisní. Ať Vám v tom Hospodin pomáhá. :)