"Fénix je bájný pták, který se vyskytuje v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé mytologie liší, základním atributem je však fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí."
(https://cs.wikipedia.org/wiki/F%C3%A9nix)

Výborné! Lépe bych to snad ani neřekla! Jako by to psali o mně - schopná se sama úplně zrakvit, spálit sebe sama na popel, ale z toho popela také schopná znovu povstat. Je to zajímavá vlastnost, vlastně teprve nedávno doceněná a také reflektovaná jako ne vždy úplně vhodná. Ale, dost bylo egoismu...

Náš učitel psychologie mi před Vánoci řekl, že bych měla taky více hledět na to, co by bylo dobré pro mě a ne pro ty druhé. Načež jsem mu řekla, že si to sice uvědodmuju, ale ne vždy jsem si toho vědoma. Svízelná situace. Můj spasitelský syndrom my totiž většinou velí - teď ne ty, ale ten druhý. Takže to pak někdy dopadá tak, že se sice rozkrájím, ale pak ležím pomyslné "3 dny v hrobě" na to, abych se mohla zase "vzkřísit". Ono to ležení v hrobě má ale také svůj smysl - většinou si v něm totiž říkám: "Tak tohle už víckrát fakt zažít nechci." Jenže spasitelský imperativ je někdy přílilš silný, a tak se můj život někdy točí v koloběhu onoho spálení se na popel a povstávání k životu". Jenomže, má to potom cenu?

Na druhou stranu mi tato vlastnost přinesla do života i mnoho pozitivního, a ač je to svým způsobem extremismus, utužilo to ve mě ducha přeživšího. Nedávno mi došlo, že hodně věcí, které mě mohly zničit, mi vlasntě umožnily velký růst. Několikrát jsem spadla z výšek a vyrazila si dech, ale přesto zbožňuju horolezení a lození do výšek. Několikrát jsem málem utopila a dvakrát mě strhl proud řeky, přesto miluju plavání a vody bych se nikdy nevzdala. Skoro jsme se utopila při potápění, ale zbožňuju plavání pod vodou a potápění. V dětství mě pokousal pes, ale přesto jsem se jednu dobu chtěla věnovat výcviku vodících psů pro nevidomé. Jednou jsem na běžkách spadla tak blbě, že jsem si narazila obě kolena tak, že mi ten náraz paralyzoval obě nohy a nemohla jsem s nimi pohnout a ani jsem je necítila, ale zbyly mi aspoň ruce, a tak jsem se z cesty odplazila pryč a při tom jsem si ještě připadala jako na dobrodružném vojenském výcviku. Když jsem skákala na základce skok vysoký, několikrát jsem si o tu podělanou trubku, kterou jsem na žíně často shodila, narazila páteř, ale já tu disciplínu zbožňovala o to víc, protože s každou naraženou páteří mě to donutilo skočit o něco výš...

To je právě to nejdůležitější. Myslím si, že ať už se nám do cesty kladou jakékoliv překážky, je nutné skočit vždy o něco výš. Někdy si je do cesty stavíme sami, někdy nám je staví druzí, ale na tom ve výsledku nezáleží. Mám za sebou zkouškové, které bylo docela komplikované, z části jsem si ho zkomplikovala sama a z té druhé jsem si ho nechala zkomplikovat druhými. Jsem za tu zkušenost ale vděčná, protože jsem si uvědomila, jak už některé věci zažít nechci a taky to, že to, že někdy sice uděláte zkoušku na poprvé, je sice hezké, ale za týden z ní nevíte vůbec nic, zatímco pak ji uděláte třeba na potřetí, ale pak se v ní orientujete tak, jak nikdy předtím. Ano, přišlo mi to opravdu jako když Fénix povstal ze svého vlastního popela.

Původně jsem neměla v plánu tento článek spojovat s postní dobou, ale tak nějak se mi to v průběhu propojilo. Myslím si, že doba postní je skvělou příležitostí na ono "spálení sebe sama na popel a povstání k novému životu" v tom dobrém slova smyslu. Nastavit si laťku tak, aby mě donutila vyskočit, ale aby pro mě byla přeskočitelná. Spálit v sobě na popel to, co se mi nelíbí, aby z toho mohlo vzklíčit něco nového. Vždyť i sám popel je hnojivem...