Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby si lidé neporozuměli, přestože si porozumět chtějí. Jak můžete zranit někoho, když ani nechcete. Co teprve zlo zamýšlené a cílené? Myslím si, že Bohu při pohledu na tyto situace musí být do pláče. A jelikož je Bůh plný paradoxů, myslím, že někdy možná vezeme své jméno nadarmo a říká si: „Ach Bože, mé drahé děti, co to děláte?“ Jakoby v Otci znovu a znovu zaznívalo ono Synovské: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A lidé to opravdu mnohdy ani neví…

Většinou máme představu Boha silného, nezlomného, spravedlivého, vášnivého, krajně milujícího, který ale přece nemůže být „zraněn“. Někdy si ale říkám – jak ten pohled může snést? Pohled na jednoho člověka, který si ubližuje či ubližuje druhým, je smutný, natožpak na celé lidstvo v průběhu dějin. Kdysi jsem si říkala, že Bůh při pohledu na můj život se musí buďto hodně smát anebo hodně brečet. A to mě přivedlo k myšlence, která mě do té doby vlastně nikdy nenapadla. Bůh musí žít v příšerné agonii. V agonii z utrpení lidstva. Tak jako Kristus stále trpí našimi hříchy. Není to jen o jednom ukřižování, o jedné oběti za celé lidstvo. Kristus umírá a znovu „zmrtvýchvstává“ neustále, s každým naším skutkem, v koloběhu života a smrti. A dokud země a lidstvo na ní bude existovat, bude s námi trpět do konce věku. To je nepředstavitelné. To je něco, co se nedá pochopit, lze to pouze přijmout. Taková je láska do krajnosti. Láska, ze které tryská život. Na někoho tak mocného, tak silného a tak dobrého, je to zničující ba přímo tragická představa. Trpící Bůh, který trpí spolu s člověkem. Taková je tragédie vášnivě milující, odvážné a nepřekonatelně silné Lásky, Lásky až děsivě milující. Ano, tragédie Lásky. Láska, která nejvíce miluje, také ze všech nejvíce trpí.