Ačkoliv jsem na konec prázdnin už nic neplánovala, nakonec jsem se přece jen rozhodla jet na jedno odpoledne na festival křesťanské hudby UNITED do Vsetína. Dost mě tam lákala polská skupina TGD a taky přednáška "Navzdory minulosti", protože ač chci nebo ne, nechat za sebou věci minulé je pro mě dost obtížné, ale tu jsem nestihla, protože jsem ještě dopoledne jela na svatbu. A možná je to dobře, ušetřila jsem si hodinu sezení, protože druhá přednáška, která mě zajímala, zahrnovala i toto téma a shrnula ho do pár vět. Byla to přednáška "Jak se vyrovnat se selháním" a musím říct, že po ní, až jsem se trochu vyspala, se mi otevřela nová dimenze poznání. Někdy je přece jen ráno moudřejší večera...

Vybrala jsem si tu přednášku, protože vyrovnat se se selháním je dost tvrdý ořech a rozlousknout ho trvá nějakou chvíli a taky mě zajímalo, jestli někdo přišel na něco efektivního. Selhání není zrovna něco, o co by se dalo stát, sama jsem si dlouhou dobu myslela, že mně se tohle stát nemůže a pak jsem měla šoky z toho, když se mi to najednou stalo. Když jsem nad tím tak přemýšlela, říkala jsem si, jak je zvláštní, jak mám často sklony k extremistickým řešením. Buď když se něco povedlo, bylo to mega super a když ne, byla jsem nevětší trotl světa. Bývaly časy, kdy jsem se rozhodovala fakt naslepo a neměla nejmenší páru, jestli je to vůbec Boží vůle a co je vlastně vůbec Boží vůle. A bývaly časy, kdy jsem si říkala: "Bože, nevím jestli vůbec něco z toho, co jsem udělala, bylo kdy dobře." Jako bych byla celá špatně. Špatný příklad. Jako když vám v matematice nevyjde rovnice. A byla jsem na Boha naštvaná. A pak mi to svitlo - omyl! Vždyť to tak vůbec není!

S Bohem je to jako s matematikou. Matematika nás nutí myslet netradičním způsobem, chce po nás nové postupy na základě těch starých, oprostit se od toho pohodlného, co jsme se naučili a poznat další hranice a možnosti, otevírá obzory, pokud si je necháme otevřít. Nedávno jsme se s mamkou dívaly na AZ kvíz a byla tam nějaká otázka a mamka i ten soutěžící řekli to samé, ale byla to zkomolená verze oné odpovědi. A mamka na to řekla: "To je zvláštní, jak my lidé myslíme stejně špatně..." Ano, myslíme stejně špatně, protože jsme líní naučit se myslet nově a správně. Většina lidí se spokojí s jednoduchým a dobře znějícím "řešením", než aby zvážili možnost, která skýtá nový pohled na věc, ale už zas tak dobře nezní. Je totiž pohodlnější zůstat v omylu a věc dál neřešit, než připustit myšlenku - "A co když to tak není?" Bůh je mistr v kladení těchto znepokojivých otázek a matematika je na tom zrovna tak. Matematika nás tohle vždy učila - myslet jinak, připustit, že je možná něco jinak, být jiní, inovátorští, použít to, co umíme, abychom vyvinuli něco nového. Troufla bych si říct, že matematika je velkým darem od Boha, protože díky matematice můžeme Boha lépe poznat. Alespoň mně v tom matematika moc pomohla. Na pokoji se spolubydlícími jsme často řešily problémy abstraktní obecnou rovnicí. Dřív mi to nepřišlo, ale pak jsem si říkala - proč? Pak mě napadlo - no protože matematika je čistá věda, věda nejblíže Bohu. Abstraktní a konkrétní v jednom. Obsahuje řád a přitom je nesvázaná. Výborný předobraz Boha.

Je zvláštní, jak moc někteří lidé nemají rádi matematiku. Sama jsem nějakou dobu nebyla jiná. Ale pak mi došlo proč. Jsou části matematiky, které mě vždycky bavily. Hlavně ty, které šly nějak reálně vidět a nebyly tak moc abstraktní, takže třeba geometrie nebo řezy krychlema a vůbec geometrickými útvary mě hrozně bavily. Co mě ale přivádělo k šílenství byly části matematiky, které byly na mě moc abstraktní a vyžadovaly abstraktní myšlení. A to mě fakt nebavilo. Hlavně mě to pěkně štvalo. Co to ale vlastně říká? Říká to to, že su úplně blbá, že tomu nerozumím? Nebo že je blbá celá matematika? Nikoliv. Vypovídá to jen to, že mé poznání nedosáhlo té úrovně, abych si dokázala určité věci dostatečně představit a pak je pochopit. To, že nerozumím kombinatorice nebo jiným částem matematiky neznamená, že je kombinatorika blbá, ani že jsem blbá já a už vůbec ne, že je blbá celá matematika. To, že kombinatorika nedává smysl mně, neznamená, že je nesmyslná. Naopak v komplexu celé matematiky smysl dává, protože je její součástí.

Tak je to i s životem a s Bohem. Mnohdy řešíme životní situace, kterým nerozumíme, nechápeme co se děje, proč se to děje a jak to vůbec dopadne, a pak jsme na Boha naštvaní. Ale proč vlastně? Vždyť to jen znamená, že naše poznání nedosahuje takové úrovně, abychom to ještě pochopili. Kdybychom chápali, co se děje, nemuseli bychom tu situaci vůbec řešit. Logicky. To, že řešíme těžké životní situace, neznamená, že je celá ta situace blbá, blbý celý život nebo blbý Bůh. Ona situace je součástí života, který následně utváří a díky které život dá potom větší smysl, smysl, který mu dal sám Bůh. Jako třeba kombinatorika.