Nikdy jsem neměla ráda pohřby. Svatby, oslavy v pohodě, ale pohřby? Pohřby ne. Nemám ráda, když lidi kolem mě brečí, nemám ráda ani ten stav, kdy já sama brečím - radši lidi rozesmívám a jsem ráda, když se smějí; a pohřeb je asi jediná příležitost, kdy smích není moc na místě. Proto jsem se pohřbům raději vyhýbala, prostě jsem na ně nechtěla chodit a díky Bohu, posledních 13 let jsem ani nemusela.

Na posledním pohřbu jsem byla před oněmi 13 lety, kdy zemřel můj děda. Nutno říci, že naše rodina je napůl katolická a napůl ateistická, a můj děda pocházel z té ateistické půlky, takže pohřeb nebyl v katolickém kostele, nýbrž v krematoriu. Psycho. Už jenom ta budova z venku je děsivá. Nu což, ačkoliv mi v té době bylo cca 9, vryla se mi ta neblahá zkušenost celkem do paměti. Tehdy mi ještě nedocházelo dost věcí, a má víra bych tak řekla, byla též někde v pohřebním stádiu, takže jsem měla docela intenzivní zážitek z toho, jaké to je, když máte za to, že už onoho člověka nikdy neuvidíte. Celkově na mě ta vzpomínka působí poměrně nepříjemným dojmem, a hlavně, utkvělo mi z toho v hlavě několik věcí, které nejspíš zapříčinily mou nechuť k pohřbu. Za prvé, ta hrozná zádumčivá atmosféra - můj taťka, babička, strýc, všecko naše ateistické příbuzenstvo v opravdu beznadějném smutku. Za druhé - ta neskutečně trapná kondolenční řada. To mi přijde popravdě z celého pohřbu asi nejhorší fáze. Kdy musíte jakožto nejbližší příbuzný vystát tu řadu lidí, kteří vám jdou jakože vyjádřit soustrast, přičemž je vám to v tu chvíli naprosto u zadku a nejradši byste byli někde úplně jinde, ale musíte to odstát a říkat něco jako: "Ano, děkuju vám moc..." Přitom byste nejradši vylezli z kůže a v duchu si myslíte: "Bože, umřel mi děda, dejte mně všeci pokoj, já chcu pryč..." A třetí věc jako největší morda na závěr - smuteční hostina. Tak k tomu jsem odstala téměř odpor. Tak on vám zemře příbuzný a ono se jde po pohřbu na hostinu. Jako na hostinu čeho? Nebo koho jako? To mi teda dlouho hlava nebrala. Ve chvíli, kdy vám někdo umře, nemáte chuť na nic, natož tak na jídlo. Musím říct, že mě ten zvyk celkem pohoršil na léta dopředu. Má představa smutku byla si trochu jiná no - pro mě by bylo nejlepší si po pohřbu najít nějakou chvíli o samotě, nějak to vstřebat, zajít třeba do přírody nebo na hřbitov... Ale ono se jde prostě jest no. Jak kdyby člověk chvílu nevydržel bez jídla a koláčků. Holt někdo potřebuje žal asi zajíst no. Co už. Zas abych to tak jako uplně nezamazala, teď po těch letech chápu, že to může mít i jistý psychologicko-terapeutický charakter, kdy se sejde příbuzenstvo a mohou spolu v této těžké hodině pohovořit a někomu to třeba pomůže, ale jak jsem řekla, jak děcko mě to celkem fest naprudilo. Od té doby jsem na žádný pohřeb nešla. Až do teď.

Zemřela jedna naše mírně vzdálená příbuzná, dědova sestra. Její pohřeb však byl v katolickém kostele. A byla za ni sloužena mše. Musím říct, že tenhle pohřeb byl naopak plný naděje. Když se četlo čtení Jan 14, 1 "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.", jedno z mých nejoblíbenějších, říkala jsem si, že příhodnější pasáž snad ani nemohla být vybrána! Ano! To je ono! Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí... A tak to vskutku i bylo. Ano, byl zde jistý zármutek, ale ne ta beznadějná úzkost. Celým obřadem vládl jakýsi pokoj. Vůbec mi to nepřišlo tak hrozné. Naopak, přišlo mi to skvělé, téměř až radostné! Vždyť co lepšího můžeme dát zemřelému a jak lépe ho doprovodit než tím, že za něj dáme sloužit mši svatou? Není v tu chvíli většího daru, který bychom mu mohli dát, není většího skutku v tu chvíli než je tento! Pokud vím, za mého dědu doteď nebyla sloužena mše. Ne že bych nevěřila, že je v pokoji u Boha, ale přece jen bych byla radši, kdybychom mu tento velký dar také mohli dát.

A tak tedy, z celého obřadu mě asi ponoukl ke smutku jen pohled na zarmoucené přímé příbuzenstvo. Při kondolenci jsem naprosto chápala, jaké utrpení je to celé přestát. A pak mě teda ještě docela odrovnal varhaník, jehož zpěv vypadal, jak kdyby se probudil po třídenním flámu a jehož hlas musel být i pro mého dědu hudebníka slušnou detonací pro ušní bubínky.

Chci tím říct, že není pohřeb jako pohřeb. Jeden může do vašeho srdce zarazit těžký hřeb, jiný vás pozvedne ze smutku. Každopádně ten katolický má mnoho nedocenitelných výhod - pomáhá jak živým, tak zemřelým. Živé utěšuje v smutku, a smutek tak proměňuje v radost a vděčnost. A zemřelým? Zemřelým pomáhá na cestě k Bohu. :)