Vždy jsem měla za to, že setkání mládeže má být velkou zkušeností víry a společenství, ale po té, co jsem nedávno vedla pár rozhovorů se svými kamarádkami, říkám si - je tomu opravdu tak? A co když ne? Co když někdy pro někoho setkání mládeže nebylo zkušeností společenství, ale samoty? Pro mě osobně bylo téměř vždy setkání mládeže velkým povzbuzením do života, ale to, co mi řekly mé přítelkyně, mě natolik zarazilo a donutilo se nad tím důsledně zamyslet, že jsem si řekla, že by snad bylo záhodno o tom něco trochu napsat...

Moje první zkušenost se společenstvím mladých byla na mé střední škole. Vzpomínám si, jak se mi vůbec nechtělo na seznamovák. Na seznamovací hry jsem měla velmi skeptický pohled poznamenaný léty zkušeností ze základní školy, takže jediné, na co by se dalo říct, že jsem se fakt těšila, bylo to, že tam potkám své dvě ztracené kamarádky z dětských let, které jsem do té doby už několik let nepotkala. Seznamovák musím říct, že byl po mnoha letech mou první zkušeností ryzího a upřímného společenství, které nežilo zvráceným humorem a dokázalo se inteligentně bavit, a přestože jsem měla téměř sociální fobii, už na seznamováku jsem získala několik skvělých přátel. Tehdy mě to tak rozjelo, že když jsem z tama odjížděla, chtělo se mi bečat tak, jak už několik let ne.

Druhou silnou zkušenost společenství jsem zakusila na centru pro mládež v Rajnochovicích, na Přístavu. Už jsem za sebou měla dva roky na střední, která odvedla svou práci a už jsem byla více komunikativní jedinec, ale i tak mi dalo práci se odhodlat přihlásit se tam na Silvestr, když jsem tam prakticky nikoho neznala. Na tento Silvestr vzpomínám opravdu s vděčností, protože ačkoliv jediný člověk, kterého jsem tam tehdy znala, byl tamní tehdejší kaplan Camino, tým a děcka mě okamžitě zapojili mezi sebe, takže první den jsem se tam tak rozkoukávala, ale ty další jsem se tam postupně opravdu začala cítit jako doma. A to díky kvalitnímu společenství, které jsme tvořili.

Od té doby jsem se začala více zajímat o akce, které Přístav nabízel a které se obecně vyskytovaly k mání, a tak jsem začala postupně i jezdit na děkanátní a arcidiecézní setkání, o kterých jsem nejen že do té doby nevěděla, ale ani jsem nevěděla, co že to vlastně je. Na tyto setkání mám opravdu nádherné vzpomínky, které zahrnují mé nejdražší přátele, ostatní kamarády a kamarádky, s kterými se znám méně, ale která ráda vidím, na setkání s kněžími, jáhny, bohoslovci a zasvěcenými osobami, protože nad každým tímto setkáním mé srdce opravdu plesalo radostí. Ráda vzpomínám na chvíle smíchu a radosti, modlitby a setkání, i chvíle naplněné přátelským objetím a tichem. Vzpomínám na jednu takovou nádhernou chvíli přátelství ve Žďáru nad Sázavou, to bylo první celostátní setkání, na které jsem jela a tehdy v jeden den jsem zjistila, že náhle odjel člověk, který pro mě v životě mnoho udělal a moc pro mě znamená i dnes a já se s ním nestihla ani rozloučit. Když jsem se to dozvěděla, tak mě to docela vzalo, protože jsem nevěděla, kdy ho zase potkám a má úžasně vnímavá přítelkyně viděla, že nejsem v úplně psychické pohodě a poskytla mi tiché výmluvné objetí. Nemohla jsem si pomoct a začala jsem fakt vydatně bečat, a popravdě, kdyby to byl někdo jiný než ona, pravděpodobně bych ho zabila, ale že to byla ona, tak jsem mohla brečet, jak mně bylo libo a s ní mi to bylo úplně jedno. Chudák, měla z toho úplně promočené ramena. Ale dodnes jsem jí za to gesto vděčná.

Když jsem se před nějakou dobou bavila se svými nejlepšími přítelkyněmi, jestli pojedou na celostátko, řekly mi, sic každá v jinou dobu a na sobě nezávisle, jednu idetickou věc: "Víš, já tam ani nechci jet, protože vím, že bych tam ve výsledku byla sama." Jakože - cože?! Tak to bylo pro mě zjištění, které mi teda přišlo naprosto strašné. Strašné a až děsivé právě v tom, že měly pravdu. A to vůbec nebylo tím, že by byly nějaké zamlklé a tiché dívčiny, právě naopak - každá z nich je velmi svérázný typ, který nemá problém někoho oslovit či se někam zapojit. A takoví lidé pocítili samotu. Na setkání mládeže. To je šílené. Ale je to pravda, bohužel. Samozřejmě, že jsou těchto lidí spíše malá procenta (alespoň si to myslím, statistiku na to nemám) - ale jsou. A je asi i logické, že v takové mase lidí prostě někdo někdy zůstane sám. Ale myslím si, že na setkání mládeže by se to stávat nemělo. A tak jsem si říkala - čím to do prkna je?!

Na Přístavu jsem rok pomáhala tvořit programy pro mládež a jednou z našich cílových skupin byli i biřmovanci. Typicky pro ně na úvod byla připravena aktivita, při které se měli rozřadit podle znaků, které jim byly přilepeny na čelo. Nikdo nevěděl, co má za značku a nikdo nesměl mluvit. Měli se prostě nějak nonverbálně domluvit a navzájem si pomoct se do skupin rozřadit. To, co bylo klíčové, bylo to, že každého musel někdo někam přiřadit, protože nikdo nemohl nikam přiřadit sám sebe. Všechny skupiny to vždy nějak zvládly, i když třeba zůstávalo posledních pár lidí, i ty poslední vždy někam zapojili. Až na jednu skupinu. Tehdy zůstal poslední jeden člověk a nikdo ho nikam nezařadil, a ještě se mu smáli. Neuvěřitelné. Když jsem si na tohle vzpomněla, asi jsem dostala jednu z možných odpovědí. Nebyla to totiž chyba toho kluka, že by byl nějaký divný nebo že by se neuměl či nechtěl zařadit - on chtěl. Byla to chyba té skupiny. Problém byl v tom, že oni nechtěli. Ty děcka netvořily společenství. A šlo to na nich brutálně cítit. Vzpomínám si, když jsem jela do Žďáru se svou farností. Zdaleka jsem tam neznala všechny lidi, ale byl to skvělý čas, protože jsme spolu rádi trávili čas, chtěli jsme ho spolu trávit a hlavně - tvořili jsme společenství.

A pak jsem si říkala - jaká to ironie! Tak moje nejlepší kamarádky pocítily samotu, samotu na setkání mládeže, a ne proto, že by byly divné, ale proto, že je nikdo nevzal mezi sebe. Aha? A pak si člověk představí, jak zbožně si pak zpíváme písně jako "všichni jsme jedno tělo, spojil nááás, Ježíííš, nikdo není sáááám..." No, tak a co když někdo sám je? Nebo se cítí sám? Někdo přímo vedle nás třeba, hm? Není žádná novinka, že člověk nemusí být izolovaný někde na ostrově, aby pocítil samotu - i ve společnosti lidí se můžeme cítit sami.. A teď je tedy na snadě (možná spíše řečnická) otázka - co je to tedy vlastně za společnost?

Nerada bych tady vyvolala nějaké vášnivé diskuse, jak bývá zvykem u nepříjemných článků obecně, ale chtěla jsem jen upozornit na to, co mi řekli lidé (a nebyl to jeden člověk), na kterých mi záleží a taky jsem chtěla apelovat na to, abychom byli vnímaví k tomu, co se děje kolem nás a abychom byli tvůrci jednoty a společenství a ne lidmi, díky kterým si někdo ze setkání neodnese zkušenost přátelství a společenství, ale zkušenost samoty. Díky. :)


(obrázek z internetu - http://amelie-zivotkolemnas.blogspot.cz/2013/09/objeti-je-zdrave.html)