"Otevřte bránu!
Jede Král!"
Však brána do hradu
stojí nehnutě dál.

"Otevřte bránu!
Jede Král!"
Hlas znovu zní hradem.
Provokuje, nabádá - 
však jako by nebyl;
je ponechán ladem.

Již léta smutek a ticho
nesou se hradem,
to Královna Nedůvěra
vládne zde s milencem Strachem.

Roztřesenou rukou
vládnou spolu hradu,
vykázali Krále -
vykonali zradu.

"Otevřte bránu!
Jede Král!"
Hlas není hloupý - 
ví, kdo tu dřív kraloval.

Král seskakuje z koně,
svižně a živě - vždyť je mlád,
míří pevně k bráně - za Královnou,
vždyť ji má stále rád...

"Otevřte bránu!
Jede Král!"
volá hlas uvnitř hradu
jako by pravdu znal.

Král přistoupí k bráně,
pevně chytne se mříže,
však neburcuje, nekřičí,
jen s nadějí hledí výše.

Královna letmo spatří
Krále skrze bránu,
ten pohled v srdci rozkryje
již léta bolavou ránu.

Královna chce se Strachem
odvrátit od Krále zrak,
něco v Králově tváři
nedovolí jí to však.

"Otevřte bránu!
Jede Král!"
Královna chce ho umlčet,
však hlas mluví plynule dál:

"Otevřte bránu!
Vždyť je to Král Láska!
Královno nešťastná,
kdy z očí Ti spadne páska?
Dřív věrná jsi byla,
Důvěra jsi se jmenovala,
Krále Lásku ctila,
nade všechno milovala.
Však do života Tvého
připletl se Strach,
přinesl s sebou zlo,
nejistoty a hříchu pach.
Nadechla jsi se vůně
a nechala se svést,
jak snadno duše zbloudí,
jak snadno se může splést..."

Královna se ulekla,
odstrčila Strach stranou,
vyběhla vstříc Králi,
prolétla skrz branou.
Na křídlech Důvěry,
jež sfoukla z očí pásky,
na lehkých křídlech odvahy,
do náruče Lásky.