...a s ním i obzory. Prvním takovým průkopníkem v rozšiřování mého srdce je můj tatínek. Od malička mě učil lásce k přírodě a vůbec, všemu stvořenému. Což je pozoruhodné, vezmeme-li  v potaz, že je ateista. :D To mě na tom vlastně do dneška fascinuje. Nejenom, že mi předal lásku ke všemu živému, ale protože je elektrikář, naučil mě také najít si vztah i k anorganickým věcem, jako je servo... pájka... hřídel... šmirgl atd... Když jsem byla malá, hrozně mě bavily a zajímaly jeho "pohádky" o tom, jak co funguje: "Vidíš? Tady ten šroubek patří sem... tohle dělá toto a tohle, to je takový pomocník, víš..." Nikdy mě nevyhodil nebo neposlal spát, že o tohle se holčička zajímat nemá a že to jsou věci pro kluky. Můj tatínek je dost pilný a trpělivý, takže mi vždycky vydržel popisovat kde co opravdu dlouho. Ale mě to nevadilo, zajímalo mě to. Do chvíle mé puberty jsem rozuměla snad všemu, co mi vyprávěl. Pak se stala nějaká záhadná věc, jako bych s pubertou najela do oblasti Bermudského trojúhelníku a najednou jsem nerozumněla vůbec ničemu... Asi karma. Jedno mi ale zůstalo. Naučil mě vidět. Pozorovat. A snažit se pochopit, jak věci fungují.

Druhým takovým průkopníkem je můj děda. Od malička se mě snažil cepovat v hudební oblasti a jsem mu moc vděčná, že mě naučil po paměti několik skladeb na klavíru, protože to probudilo moji lásku ke klavíru. A k hudbě obecně. Děda je totiž muzikant. A nejenom to. Je také umělec. Což jsem po něm asi také podědila, protože mě nenapadá, po kom jiném. Odjakživa mě bavilo kreslit a malovat a vyrábět kde jaké kravinky. Prakticky je fuk, z čeho. Tvorba, to je další věc, ke které ve mě vzbudili lásku mnozí lidé, kteří byli v této oblasti mými mentory. Kromě dědy, teda. Byl jím téměř každý učitel, který mě měl z výtvarné výchovy, protože mi vesměs nikdy ve tvorbě nebránili a pomáhali mi ji rozvinout. Na jednoho z nich obzvlášť ráda vzpomínám, měl sice totálně šílený hudební styl, ale byl to skvělý chlap, opravdový umělec a dobrák, a mnohému nás naučil a inspiroval.

Toto je typ lidí, kteří mi vložili lásku do srdce k věcem, které už mi nějak byly do srdce dané a jen ji postupně rozvinuli. Pak jsou ale mnohem zajímavější lidé, které jsem v životě potkala, kteří mě donutili si skrze ně zamilovat věc, kterou jsem do té doby buď neměla ráda a nebo jsem k ní pro jistotu neměla vůbec žádný vztah.

Jako třeba můj duchovní vůdce. Vložil mi do srdce lásku k Bohu, kterou jsem do té doby neměla, a to jen díky tomu, že sám Boha miluje a hlavně, žije to, co miluje. Příklady táhnou. Nedávno jsem objevila na facebooku jeden citát: "The world is changed by your example, not by your opinion. = Svět změní tvůj příklad, ne tvůj názor (Paulo Coelho)"

Nebo třeba jeden můj přítel ze střední. Nikdy jsem neměla ráda děják. Nepamatovala jsem si nikdy datumy, nezajímaly mě ty věčné polemiky o tom, jak kdysi cosi, možná a kdyby, pletichy a spory o ničem. Vždycky, když došlo na téma děják, nerada jsem se s ním o tom bavila, protože jsem věděla, že on má dějepis moc rád a že můj názor na to nebude nikdy pozitivní, a tak mě to často mrzelo, ale co naplat. Jednou jsme se tak bavili u oběda a narazili opět na onen spor - proč nemám ráda dějepis. A tak jsem začala: "Milion nějakých jmen a dat, které si stejně nikdy nepamatuju a plantají se mi, a do toho ještě hafo nějakých kolikrát úplně bezvýznamných bitev!!!", vyřkla jsem rozhořčeně svou osudnou větu. On však profesionálně zachoval chladnou hlavu a jen po mně loupl tím svým vševědoucím historickým pohledem a pravil větu, která mě tehdy odrovnala tak, že mi ještě dnes někdy reznuje v uších, a to s klidným výrazem s důrazem na první slovo: "ŽÁDNÁ bitva není bezvýznamná!" Wau. Zůstala jsem chvíli zírat a jen jsem překvapeně mrkala. Totálně mě odzbrojil. Abych měla poslední slovo, ještě jsem řekla cosi jako: "No, mohli bychom o tom polemizovat...", ale v duchu jsem si říkala 'Páni, to byla nebezpečně stručná, ale hluboce pravdivá věta.' A vryla se mi do paměti. Tak moc, že jsem se nad dějepisem po několika letech smilovala a začala se o něj sem tam zajímat. S postupem let jsem totiž mimo jiné zjistila, že je vhodné znát alespoň několik základních faktů a mít trochu přehled, a to i přesto, že vás daný obor zcela hluboce nezajímá. A to je to, co dělá láska - rozšiřuje obzory. A nemusíte jí mít moc ani vy sami - stačí, když vám jí někdo Vám blízký trochu doleje.

A spousta dalších a dalších lidí, které bych tady mohla jmenovat, ale nemám na to už mnoho času... Od zemědělců, soustruhářů, počítačových techniků... Světy, které mi dřív byly zcela cizí, se mi otvírají skrze druhé. Je to tak krásné. Člověk vůbec nemusí zůstat navěky tupý v oblasti, která ho nikdy valně nenadchla. Jenom trochu ubrat ze své hrdosti a nechat se přiučit. Zůstat otevřená. A pak stačí, když potkáte někoho, komu srdce hoří láskou k danému oboru, tak moc, aby část toho blahodárného plamene přeskočila i na Vás. :)