Sny nás pozvedají z pozemského každodenního života. Obohacují naši budoucnost o nové možnosti. (Leo Buscaglia)

Dar Roku milosrdenství

29. 8. 2016 14:43
Rubrika: Běžný život

Vím přesně, kdy mi to došlo. Ve středu, 10. 8. 2016, kdy se u nás v Rajnoškách odehrával křesťanský camp pro mladé - RAFT. Zažila jsem tam asi totiž jednu z nejkrásnějších svátostí smíření, jaké jsem kdy zažila. Pocítila jsem tam tehdy opravdové, milosrdné, láskyplné přijetí otce, od kněze, který by svým mladistvým vzhledem sotva mohl reprezentovat "otce", nicméně svým širokým srdcem ho zvěstuje takovým způsobem, jaký jsem ještě neviděla a který mě i po mnoha letech nechává v čirém údivu... Ano, Camino je mi otcem, bratrem i přítelem zaráz a už mi v životě umožnil mnoho posunů ve víře, a tenhle okamžik byl jedním z nich... Ale paradoxně to není svátost smíření, o čem tady chci psát, i když s tím také hodně souvisí...

Nějakou chvíli před tím, než jsem ke zpovědi přistoupila, jsem se hádala sama se sebou. Jako obvykle.

Já č.1: "Však nemusím nutně ke zpovědi, vždyť jsem tam byla ještě před Krakowem a to je tak 2 týdny zpátky, to není taková tragédie, půjdu později, stejně to za chvíli bude měsíc..." a hledalo alibi.

Já č.2 bylo nesmlouvavé: "Aha. Takže tady jako budeš křepčit na zadku, tvářit se oduševněle a hodinu tu budeš pět zbožné písně a pak jako co? Zvedneš se a půjdeš spát, že? Hm, tak to asi těžko. Co kdyby ses teď zkusila taky trochu zamyslet, nad sebou... hm?" ...

Stručně, nechtělo se mi tam. Jako vždy. Ale pak jsem se přece jen donutila zamyslet. A ten efekt byl fenomenální...

...fenomenální v tom, že Bůh mi tu milost, o kterou jsem celou tu dobu mezitím od minulé zpovědi prosila, opravdu dal. Spoustu věcí jsem si najednou začala uvědomovat a došlo mi, kde bylo mnoho dlouhodobých chyb. Jako by se najednou vyjasnila obloha a mě se rozestřel zrak tak, že jsem najednou viděla všechno jasně. 

Těch pár týdnů zpět, před Krakowem, jsem byla u zpovědi u Camina. A on mi řekl pár věcí a pár podnětů, které si myslí, že bych mohla udělat a ať na tom zkusím zapracovat. Řekl mi, ať pokaždé, když přijdu před svatostánek, ho prosím o milost opravdového pohledu, ať mě on sám proměňuje. A tak jsem se to opravdu snažila dělat. Ne vždy to šlo, ale snažila jsem se na to aspoň myslet...

A teď, tady na RAFTu, ta milost přišla, v celé své síle. Měla jsem tedhy neskutečnou radost, radost z toho, že jsem zakusila milordenství opravdového otce a v tom, že jsem pochopila hodnotu milosrdenství. Těch kněží tam tehdá zpovídalo aspoň 10. A když jsem z tama odcházela, říkala jsem si: "To bys byla HODNĚ BLBÁ, kdybys toho nevyužila..." A pak mi došla ještě jedna věc: "Tak jaktože jsi TAK BLBÁ, žes doposud nijak nevyužila roku Božího Milosrdenství?" To byla docela zdrcující myšlenka... Nějak mi došlo, že za CELOU TU DOBU, od doby kdy je vyhlášen, jsem ho nijak nevyužila. To mi přišlo jako nesmírně tragické zjištění, protože CELÁ TA DOBA je hodně DLOUHÁ DOBA, a jestli jsem jí ještě nevyužila, tak jsem, promiňte, ale zase to tu zazní PĚKNĚ BLBÁ.

Ne, teď vážně. Opravdu mě to donutilo se zamyslet, kde se stala chyba. Přijde mi, že tak nějak pod svícnem je největší tma. Že vlastně tím, jak se moc o roku milosrdenství mluví, ho praktivcky nikdo moc nevyužívá a už o něm ani moc nechce slyšet. Kolik milostí bychom mohli pro nás i své blízké vyprosit, kdybychom ho vážně registrovali už od počátku! To mi přišlo až děsivé... A že je za co prosit... Vždyť, kdo prosí, dostává... a když neprosíme, co potom chceme dostat?

Přišlo mi to dost zvláštní. Vím, že jiné roky jsem prožívala docela intenzivně. Třeba rok biřmování se mě hodně dotýkal po celou dobu, protože jsem v roce biřmování byla biřmovaná. Yeah. Minulý rok zasvěceného života se mě asi dotkl více než mnohých jiných a tak nějak mě po celou dobu provázel, že jsem ho řekněme stále "cítila v zádech", možná také proto, že mnoho mých bývalých spolužáku si cestu zasvěceného života zvolilo.

Tak si říkám, co se děje s rokem milosrdenství? Pořád se o tom všude mluví, až mám pocit, že jsou toho všichni nějak přesycení. "Jooo, jejda, zase Boží milosrdenství..." Sama jsem to viděla na letošním RAFTu, kdy byl tématem Milosrdný (marnotratný) otec. A reakce všech? "Jeeežkovy zraky, už zase..." Ano! Už zase! Vždyť je to něco tak vzácného a jedinečného... že nám už to paradoxně ani tak vzácné nepřijde. Však on nám to všechno přece odpustí...

Jak řekl otec Jindřich: Bůh si nemůže dovolit, když k němu někdo volá: "Pane, smiluj se!" ,říct: "Sorry, nesmiluju." Kolik přednášek a podnětů z tohoto "tak omletého tématu" byli schopní přednášející vymlet! Zcela novou mouku, na nové unikátní těsto. Stačí si ji jenom vzít....

Včera se mamka u televize zarazila a říká mi: "Víš, co mi došlo? Že jsem ještě za tu dobu roku milosrdenství o nic neprosila..." Bingo, mami, to nejsi sama. A tak si říkám, do konce listopadu ještě zbývá nějaký čas. Není ho mnoho. Ale možná to není od věci. Pojďme toho využít. Možná, že když toho času nebudeme mít celé moře, ale budeme jím tlačeni, donutí nás to zamyslet se na tím, zda vůbec a o co chceme Boha prosit. Vždyť on je štědrý. Je marnotratný ve svém rozdávání. On nám chce dávat milosti a své dary. Čeká jenom na nás, až tuhle možnost konečně doceníme. 

Sdílet

Komentáře

Markéta Pavelková Dáško, mám tě ráda :)

Dáška-el :)

giguska25 Dáši to je úžasný. :-) Úplně mě to namotivovalo,abych začala něco dělat v tom roce miosrdenství...

Dáška-el Jsem ráda,jestli aspoň k něčemu ten článek je... :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková