Nedávno jsem na dovolené dostala přímo urgentní potřebu na toto téma sepsat článek (a dnešní přednáška mě v tom jen utvrdila), protože jsem již potkala několik lidí, mých přátel, kteří se s tímto problémem potýkali - a to mnou samotnou počínaje. Vše začíná základním bodem: přijetím sebe sama (resp. odpuštěním sobě sama) a s tím jsem měla po několik let opravdu problém.

 

Přijmout sebe sama - se vším dobrým i špatným. Trvalo mi dlouho než jsem se do tohoto bodu dostala. Nedokázala jsem si hodně věcí odpustit a za hodně věcí jsem se vážně nesnášela. Nedokázala jsem si připustit, že já jsem někde udělala chybu - a z toho pak přirozeně plynulo i to, že jsem nic nepromíjela ostatním lidem, jenže takovýto radikalismus je k ničemu, a hlavně je neuvěřitelně (sebe)destruktivní.

Je dobré na sebe být tvrdá a náročná, ale ne být vůči sobě radikální a nemilosrdná, protože pak nedovedu být ani shovívavá a milosrdná k druhým.

(„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5, 7)

Není pro člověka přirozené, aby sám sebe za něco nesnášel, vždyť Bůh říká: 

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22, 39)

Člověk se má mít rád. Zajímalo mě tedy, jak je možné, že k tomuto dojde, že může dojít člověk až do takového extrému, že sám sebe odmítne a nemá se rád. A došla jsem k závěru, který je poměrně smutný - je to hlavně prostředím/rodinou/lidmi, kteří se kolem nás v každodenním životě vyskytují. Když člověk udělá chybu, je dobré ji vzít na vědomí či na ni upozornit, ale v soukromí. A především - nerozmazávat ji. Právě u lidí, kteří k tomuto vnitřnímu rozporu se sebou samým nějak došli, se jejich chyby rozmazávali. Veřejně. A neustále. Výsledek je ten, že takoví lidé si často nevěří, pomalu nevěří ani pochvale, neumí ji přijmout. Ztrácí jakoby motivaci pro nějakou snahu. Proto jedna z věcí, které vážně nesnáším, jsou výčitky. Nemyslím výčitky svědomí - ty jsou nám prospěšné, ale myslím ty výčitky od druhých lidí, které neustále rozrývají, rozmazávají, ničí jak důvěru v sebe, tak v druhé a mnohdy prohlubují výčitky svědomí jako takové a prohlubují už tak nízké sebevědomí. A to je výborná půda pro satana. Tak jako k nám skrze druhé lidi promlouvá Bůh, tak skrze ně může mluvit i satan. Sami to znáte, když se těšíte na nějakého člověka, který vám udělá radost už jen tím, že je - pohledem, úsměvem, slovem, které vás vždycky povzbudí. Zatímco pak potkáte někoho jiného, kdo se sice může tvářit sladce jak med, ale setkání s ním a často i jeho slova vás tak akorát dodělají, setkání s ním vás jakoby vyčerpá, kdežto člověk skrze kterého vane Bůh, vám jakoby nové energie doleje.
Smutné na tom je, že těmi, kdo nás můžou takto dodělat nejvíc, jsou často naši vlastní příbuzní či přátelé. A to je to, co satan potřebuje. Vnitřně člověka rozložit, aby si nevěřil, nic nezkoušel a o nic se radši ani nesnaži. Pokud jste někdy měli tento pocit, že jste úplně k ničemu nebo vám někdo řekl, že jste strašní, po svém otci/matce, nic nezvládnete - nedejte na to, prosím. Dejte na to, co vám říká srdce, co říká Bůh:

''Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.'' (Izaiáš 43)

Ďábel rád ničí v lidech sebemenší potenciál, nedovolte mu to. Dejte vždycky na to, co cítíte v srdcí, co víte a víme to všichni: Bůh mě má rád a má pro mne dobrý plán, protože to se mnou myslí dobře. On to ani jinak neumí, když je podstatou nesobecké lásky. Nikdy si tohle tvrzení nenechte ničím vyvrátit. Bez ohledu na to, co se bude dít kolem. Může se stát, že jakoby vše bude mluvit proti Bohu, že začnete pochybovat o tom, že s vámi vůbec něco ještě Bůh myslí dobře. Ale je to o úhlu pohledu. Zkuste ho změnit a pochopíte proč. Neptejte se: Jak jsi mi to mohl udělat?, ale ptejte se Proč jsi to udělal? Odpověď časem přijde. Jedna z takových odpovění na tuto mou otázku byla: "Protože tě miluju. Ale miluju také toho druhého. A to co se děje tobě, možná bolí, ale je to proto, aby tě to posunulo, kdežto druhého to možná něčeho uchrání."

Na to je důležité myslet - Bůh miluje nejen mě. Ale i toho druhého. A je to pro dobro každého z nás. Nebuďme vztahovační jen na sebe - Proč zrovna mě? ale přejděme na jednoduché - Proč?

Někdy se může stát, že vaše emoce vás pohltí a budou "řvát" proti Bohu, přestože mozek bude vědět, že to Bůh myslí dobře. Kašlete na to. Bůh to s člověkem VŽDY myslí dobře, a pokud jste to zažili, tak to prostě víte. Tak jako na někom poznáte, že vás má rád, cítíte to z něj, ať už je to z tónu hlasu, pohledu či doteku a nemusí o tom říct ani slovo... Zrovna tak můžete pocítit, že Bůh je nezištně milující a milosrdný. Nenechte si to vzít. Věřte, že Bůh vás má opravdu rád, kdežto ďábel ne.

Pokud ďáblu odkývete, že jste k ničemu, sami si vykopete jámu a spadnete do ní. Ďábel je otec lži, nenechte ho vyhrát. Pokud mu dáte za pravdu, začnete žít ve lži, znelíbíte se sami sobě a zlomíte nad sebou hůl. A není nic horšího než když člověk nad sebou samým zlomí hůl.

Ze všech příběhů v Bibli mi přišel jako jeden z nejtragičtějších příběh o Jidášovi, a to právě v tom, že Jidáš nedokázal odpustit sám sobě, byl vůči sobě až příliš radikální. Zlomil nad sebou hůl a to vede k sebedestrukci. Byl na sebe tvrdý až tak, že se odmítl smířit se svým činem - a v důsledku toho přestal věřit, že by mu Ježíš mohl odpustit. Důvěru naboural strach a přetvořil ji v nedůvěru. O to ďáblovi jde. Chce nabourat naši důvěru v Boha a přetvořit ji v nedůvěru, která nakonec vede k odpadu od Boha. Pro ďábla BINGO!

Bůh vás volá jménem, které vám vrací důstojnost a vždycky vás znovu zvedne ze země. Ďábel vás nazývá jménem, díky kterému se bez Boha ze země nezvednete už nikdy. Pokud mu uvěříte a dáte mu za pravdu. Nedělejte to. Nelamte nad sebou hůl. Nezatracujte sami sebe.

"Znát svou vlastní hodnotu je důležité již proto, abychom mohli své obdarování využít ve prospěch druhých." (Gary Chapman)