Když cestu nevidím, jdu s důvěrou...

Někdy si říkám, jak je možné, že potkávám tak parádní lidi?? Vždyť jsem si to ani ničím nezasloužila.. a zrovna před pár dnama jsem potkala hotového anděla  přestože jsem se k němu zachovala hnusně, on mi to odplatil přímo andělsky. Proč?

Nestíhala jsem. Zase. Potřebovala jsem nutně chytnout jeden trolejbus a s mamkou jsme neměly ani lístek. Tak jsem byla vyslána napřed, abych z toho úděsného oranžového přístroje, kterému se nadává automat na jízdenky, vymámila dva lístky. Doletěla jsem tam, přede mnou jakási família - taťka s dvěma cérkama, kupovali snad padesát lístků a nebralo to konce, a jenom tak lehce jsem registrovala, že vedle ještě stojí nějaký mladý týpek, který stál tak divně, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jestli stojí ve frontě nebo ne. Už jsem tam pomalu raplila, když z tama konečně odešli, a tak jsem se pro jednou vykašlala na humánní principy a sprostě sem se vecpala před toho kluka. Začala jsem vymáhat lístky a jenom čekala tu sprchu nadávek, že mě z tama vypíská. Ale on nic. Nic neřekl, ani mi nelištil, neječel na mě, enom mě pozoroval, až se uráčím z tama vypadnout. Když jsem vytáhla 2 jízdenky, radši jsem se na něj ani nedívala a okamžitě jsem couvla, aby mohl jít on. V tu chvílu doletěla mamka taky k tomu automatu a pak zbrzdila, ať jde teda on, že tam byl dřív. A on pronesl zvláštní větu: "Já už jsem pustil tady slečnu, v pohodě, klidně jděte." To jsem nevěřila svým uším, a tak jsem se na něj pro jistotu podívala, jak moc vážně to myslí a on se na nás upřímně křenil. Wow. Tak já ho prachsprostě předběhnu, ani nebéknu, a on že mě pustil  a ještě ten výraz: "slečna"!! A né minimálně "kráva", jak jsem téměř se stoprocentní jistotou očekávala. Jak kdybych byla nějaká dáma, a né nevychovaný křupan, díky kterému mu dost možná ujede trolejbus. Tak jsem jenom s údivem pronesla: "pardon" a na znamení míru jsem zvedla omluvně ruku a přidala nejistý úsměv. Ale on se zubil dál. Tak mamka přistoupila k té žluvě, tak řečené automat, a vhodila do ní 50 Kč, ale ty hned propadly, tak pustila toho týpka, ať jde on. Ten, v největší pohodě, k němu přišel se smíchem: "Snad to vezme aspoň tu moji padesátku"... a peníze padaly, pak lístky... a přijel trolejbus. Chtěly jsme nastoupit, když ten kluk se najednou rychle otočil s rukama před sebou a nabízel nám zbytek PENĚZ z tech 50 Kč a LÍSTKY, které si konečně vydobyl. Wow podruhé. Tak ještě s větším údivem jsem mu jenom ukázala, že už lístek mám, poděkovaly jsme a rychle vlezly do troleje. Když jsem se pak otočila, on v tom trolejbusu nebyl. Vůbec do něho nenastoupil. Tak jsem děkovala Bohu, že ze mě vypadlo aspoň to pardon.

Možná su divná, ale já si toho vážně cením. Cením si takových lidí, kteří po vás hned kvůli nečemu neřvou. Pač je to vzácnost, potkat člověka, co vám neoplatí dvojnásob hnusně to, co jste udělali vy jemu.